09. Jozef Karika: Trhlina

Kdo se bojí, nesmí na Tribeč

Román Trhlina slovenského autora Jozefa Kariky zaleze pod kůži i do duše

Trhlina je po Strachu a Tmě třetí z řady mysteriózních thrillerů Jozefa Kariky. Jako jediná byla zfilmovaná – v letošním roce, režisérem Peterem Bebjakem. Dílo Trhlina – jak knihu, tak i film – obestírá zvláštní aura tajemna, související s legendou o autentičnosti. Je ten příběh pravda, nebo není? Ztrácejí se lidé v pohoří Tribeč skutečně z nějakých nadpřirozených důvodů? A co se stane tomu, kdo se to na vlastní kůži pokusí prozkoumat? Právě o tom je Trhlina. O trhlině mezi světy.

Omlouvám se předem, že tento příspěvek bude méně exaktní recenzí a více dojmologií, ale Trhlina mými emocemi dost zahýbala a prožitek ještě neodezněl, takže to potřebuji prostřednictvím článku v sobě trochu urovnat. Možná… zacelit trhlinu?

Filmová obálka paperbackového
vydání z roku 2019

Věřte nevěřte

Zabývat se otázkou, jestli je či není Trhlina pravdivá, by pro standardní kritiky „fikční světáky“ bylo pod jejich úroveň. Jednou je to na papíře a tváří se to jako román (rozuměj: nedává nám to dost indicií k tomu, abychom to brali jako literaturu faktu), takže k tomu jako k čistě fikčnímu světu budeme taky přistupovat. Co na tom, že v knize vystupuje Jozef Karika? Je to autorem vytvořený konstrukt, postava, která je čistě náhodou také spisovatelem a ve svém románovém světě žije takřka shodný život jako autor – psychofyzická bytost, již můžeme potkat a pozvat třeba na panáka. Totožnost ostatních postav se stejně nedá ověřit, a tak je snadné autorovu hru na autentičnost ohodnotit jako literární prostředek, pro někoho funkční, pro jiného (zvlášť u takových žánrovek) krapet laciný. Záleží na tom, zda je pro vás napínavý příběh přitažlivější, když se na jeho začátku objeví oznámení: „Podle skutečné události.“

Hra na pravdu

Podle všeho, kdo si dá tu práci a ověří všechny skutečné odkazy, jež Karika (ať už skutečný, nebo ten papírový) uvádí, ten zjistí, že na tribečských zmizeních zrnko pravdy bude. Na každém šprochu pravdy trochu, říká se. Já jsem tu potřebu vyhledávat např. onen kanonický Howadoorův článek neměl. Neměl jsem tendenci autorovi či vypravěči nevěřit; ani potřebu to nějak zpochybňovat a hledat záhadologické kachny, řečeno jazykem internetu – hoaxy. Protože podle mého přesvědčení to s pravdivostí příběhu nemá co do činění. Věřím, že je nezáleží na tom, jestli nějaký Igor skutečně existoval, nebo jestli to byl jen nápad, který jednoho dne odkudsi Karikovi přiletěl do hlavy, třeba když si pročítal články o Tribeči. Na tom, co jsem při čtení Trhliny prožíval já, to nic nemění. Můj strach a úzkost nebyly kvůli tomu ani menší, ani větší. V ten moment čtení pro mě byly zatraceně skutečné. Byl jsem doma sám, večer se v setmělé kuchyni náhle zhroutila hora umytého nádobí a já málem vyletěl z kůže.

Proč (ne)mám rád horory

Obálka doslova
s trhlinou (zdroj: Argo.cz)

„Proč se na to koukáš / to čteš, když se bojíš?“ zní často otázka, po které fanoušci hororů bezradně krčívají rameny. Proč lidé skáčou z výšek nebo pojídají extrémně pálivé chilli papričky? Protože jim stojí za to překonat tu chvíli „nepohodlí“ (pardon, nenapadá mě vhodnější pojmenování), aby si pak vychutnali silný a opojný pocit že žijí. Že cítí! Já se opravdu nerad bojím a jakákoli strašidelná historka mě odmala nutí popoběhnout, když jdu tmavou chodbou od záchodu, ale zároveň mě něco k hororům táhne. Je to intenzivní. Ale chápu, že někdo si život užívá radši jinak…

Blairwitch, Lovecraft, blablabla…

Jistě, dala by se vysledovat fůra tvůrců, kteří na to šli jako Karika podobně od lesa (hehe) a ke vzbuzení zájmu o své dílo se tvářili děsně záhadně, jako „my nesmíme ani naznačovat, ale co když je to pravda?“. Taky mě napadlo, že kniha (a film) je vlastně skvělou reklamní kampaní, jak podpořit turistický ruch v lokalitě Tribeč, obzvlášť v zimních měsících, kdy je tam nejspíš dost mrtvo (hehe na druhou). Ale pro mě má dílo Trhlina, včetně poměrně dost věrné filmové adaptace, jiné poselství: když si zahrávám s temnotou, stírají se hranice mezi fikčním a tím tzv. „skutečným“ světem. Výlety do lesů už zkrátka nikdy nebudou jako dřív.

Trhlá pravdivost

Na přebalu prvního českého vydání Strachu se lze dočíst autorovo přiznání ve smyslu, že aby byl se svým psaním spokojený, musí nejprve danou scénou vyděsit sám sebe. Pak má záruku, že přenese tyto emoce i na čtenáře. Řekl bych, že nějaký potenciál děsu se při tomhle přenosu přirozeně ztrácí. Ale jestli já byl při čtení Trhliny polekaný až běda, jak se potom musel cítit Karika? Vždyť ten chlap musí mít koule jak king kong!

Poslední dobou se více než nějakých explicitních hnusů bojím výprav do vlastního nevědomí. Pohled na zmučené tělo na obrazovce nebo jeho popis na papíře ještě vydržím, ale objevit ve vlastní duši zmučenou, do krve zdrápanou bytost, křičící a zmítající se ve vypolstrované cele, pokusit se s ní komunikovat nebo, dá-li bůh, ji i vyléčit, to je náročnější šichta. A nejspíš mi zabere celý život.

Zdá se mi, že Karika je jako autor na tomto „jungovském questu“ o něco dál. A má můj respekt za to, že se odváží o těchto věcech pravdivě psát. A když říkám pravdivě, myslím to v pravém smyslu, ve smyslu, na kterém skutečně záleží. Otázka „fakta, nebo fikce?“ se pak u Trhliny ukazuje jako naprosto nepodstatná, malicherná.

08. Pavla Horáková: Teorie podivnosti

Adiným mnohovesmírem

Autentický hlas hlavní postavy přináší úvahy, příběh i změnu

Ocenění kritiky, úspěch u čtenářů. Sen mnoha spisovatelů. Málokdo dosáhne obého. Pavle Horákové se to Teorií podivnosti daří. Může za to sympatická postava Ady Sabové, která román vypráví. Ale nejen to. Autorčina stylová preciznost při postupném variování a zahušťování týchž motivů napomáhá začtení do čím dál zajímavějšího příběhu, který je radost otevřít i setrvat u něj do posledních stran.

Na začátku dubna 2019 získal román Teorie podivnosti cenu Magnesia Litera za prózu. Na konci srpna téhož roku patří podle stránek Argo.cz stále mezi 10 nejprodávanějších knih nakladatelství. Jedná se autorčin samostatný literární debut pro dospělé.

Autorkou obálka, grafické úpravy a sazby
je Jana Vahalíková. (zdroj: Argo.cz)

Stylové znaky podivnosti

Skrze stránky jako bychom pod drobnohledem sledovali duševní život vypravěčky a hlavní postavy Ady. Její hlas je konstantní, a působí tak výrazně autenticky. Tato postava se nehledá, ona JE. A je svá. V období kolem 21. 12. 2012 se její život skládá z několika sfér: pracovní, rodinné, vztahové, vědecké… Díky opakujícím se motivům v jednotlivých dnech (bristolská škála, záznamy snů, aktuality ze Šumperska, čas 22:23, fáze měsíce atd.) se sféry proplétají a tvoří jedinečnou výpověď o lidech kolem Ady a jejich stavech bytí.

• 41 (13. prvočíslo) kapitol nazvaných vždy „O... x, y, z“, kde neznámé jsou témata, jimiž se Ada zabývá.
• Kapitoly mají podobnou strukturu (vychází z průběhu dnů), je-li narušena, je na to vědomě upozorněno. Výrazné výkyvy zpravidla posouvají příběh.
• Bohatá slovní zásoba a dokonalá skladba rozvinutých souvětí – text „bez hlušiny“.
• Obšírné kroužení kolem témat, ale vypointované části: odstavce i kapitoly.

Muži Ady Sabové

Zpočátku tenkou linií, která se rozroste v příběhové vyvrcholení románu, je hledání Kaspara Hausera, zmizelého syna Adiny kolegyně. Je pro Adu „dokonalou desítkou“, partnerem s nejvyšší mírou sympatie. Zatímco jiní muži v jejím životě jsou nevýrazní a v podstatě zaměnitelní – mají podobná arbitrární jména se zdrobnělými příjmeními jako Patrik Sváček, Ivan Mrázek, Aleš Drlík –, Hauser je jiný. Výjimečný tak, že skoro neskutečný. Je to cestovatel mnohoprostorem. Ze své přirozenosti nemůže s Adou zůstat věčně; i když po sobě zanechá víc než výraznou stopu.

„Kaspar byl jedním z těch věčných rebelů, kteří osahávají hranice povoleného a zkoušejí, jak daleko za ně mohou vykročit. (...) Ze zkušenosti znám spíš muže typu Ivana Mrázka, Patrika Sváčka a Aleše Drlíka, kteří se pohybují ve vymezených mantinelech a hledají v nich pro sebe co největší prospěch. A pak je tu můj otec, který to s výjimkou vztahů vydržel skoro celý život, až mu z toho ruply nervy, a můj bratr, který si z hranic nedělá vůbec nic. (...) No a ještě tu byl Robert, který pravidla porušoval s úmyslem poškodit druhé.“ [s. 128–129]

Pokus o charakterizaci hlavních mužských postav a jejich vztahů k Adě i mezi sebou.

Každý máme své teorie i podivnosti

Do Teorie podivnosti se lze hladce začíst. Díky množství úvah, které se na nás hrnou, si nejednou řekneme, že to cítíme stejně jako Ada nebo že o tom jsme přemýšleli taky. Kapitoly plynou, motivy a témata se opakují a zároveň nabývají na síle. Co se zprvu zdálo jako pouhé záznamy úvah nebo běhu dní, získává konturu příběhu s vyvrcholením a silnou změnou v životě hlavní hrdinky. Zároveň však Ada zůstává Adou, čtenářům sympatickou postavu od začátku knihy. Horáková ví, co chce textem říct, a navíc při čtení převládá dojem, že ví, JAK to chce říct.

Příště výjimečně opustíme Českomoravskou kotlinu a podíváme se na slovenský literární trh. V článku, který vyjde 22. září 2019 si rozebereme nedávno zfilmovanou knihu Trhlina od Jozefa Kariky.

07. Alena Mornštajnová: Tiché roky

Různé druhy ticha

Dvourychlostní román otce a dcery je nejpřístupnějším textem A. Mornštajnové

První pololetí roku 2019 na českém literárním poli patří Aleně Mornštajnové a jejímu čtvrtému románu s názvem Tiché roky. Jeho úspěch podporuje prodeje starších knih, přičemž s předcházejícím bestsellerem Hanou je srovnáván nejčastěji. Jedním dechem se však dodává, že tahle Mornštajnové kniha je „jiná“. Tak se pojďme na tu jinakost podívat blíž.

V článku rozebírajícím právě Hanu jsme se zastavovali hlavně nad dvojí dějovou i časovou linií a jejich postupném formálním splétání, které se dokonale pojilo s tím, o čem příběhy hlavních protagonistek, tety Hany a neteře Miry, pojednávaly. I v Tichých rocích máme dvě krví spřízněné postavy – otce a dceru. Zatímco na životní osudy otce Svatopluka se díky tzv. heterodiegetickému vypravěči (z hodin literatury známe dobře označení „vševědoucí“) díváme hodně shora a hodně zrychleně, dcera Bohdana je hlavní postavou a zároveň vypravěčkou svého příběhu (jedná se tedy naopak o vypravče tzv. homodiegetického), který je pomalejší, popisnější a zadumanější. Na úrovni gramatiky jde o klasický rozdíl mezi er-formou a ich-formou. Proč se hned na úvod prokousávat touto krkolomnou literární teorií? Protože právě rozdíl ve způsobech vyprávění dvou dějových linií je u Tichých roků ze všech děl Aleny Mornštajnové nejnápadnější.

Různé druhy ticha (s. 89)

Dvě knihy v jedné

Čtenářský zážitek může být dokonce tak silně odlišný, že budete mít pocit, že čtete střídavě dvě různé knihy poslepované jako Bělina koláž do jedné. Jeden styl se vám přitom může líbit hodně, zatímco druhý se od něj natolik liší, že vám bude připadat neskutečně otravný a budete přelétávat řádky, jen aby ona pasáž už skončila. Který bude ten váš oblíbený? Pokud budete jako já favorizovat Bohdaninu ich-formovou linii, budou vám eskapády bolševika Svatopluka připadat dlouhé, nezáživné, nedostatečně psychologicky prokreslené a vlastně nezajímavé. V jeho linii se totiž navrací autorčina tendence psát povrchní rodinnou kroniku, které uhání kupředu po měsících, ne-li po letech, a která se zastavuje jen u vybraných klíčových scén či dialogů. Některé komentáře na Databázi knih to popisují jako „v podstatě řemeslně lépe odvedenou hartlovku“ nebo „takového váženého Hartla“ a já musím v tomto ohledu souhlasit.

Jméno – to jediné, co je na něm šlechetné

K postavě Svatopluka jsem si při čtení o něm nevytvořil vztah žádný, nebo nanejvýš lehce negativní – pro jeho pomýlenou víru v totalitní ideologii, pro neschopnost přijmout reálnou zodpovědnost, pro povahu morouse, která přeroste v opravdového trapitele rodiny, který pro své blízké neudělá nikdy nic dobrého a jen se dokolečka užírá domnělou osudovou křivdou, když mu život nevyšel podle plánů. Žádná z postav ve Svatoplukově rodině a okolí není ničím sympatická anebo hodna čtenářova zájmu. Ani ta velká tragédie s dcerou Blankou, která se jemu a jeho první ženě Evě odehraje, nedokáže vzbudit k této postavě špetku lítosti – nezaslouží si ji pro to, jak se choval, ani pro to, jak se zachová. Až když se narodí druhá dcera Bohdana a Svatopluk se podruhé ožení s její učitelkou ze školky Bělou, pak konečně přichází do otráveného ovzduší kolem Svatopluka jakýsi svěží vítr. Jenže jeho už uzdravit nedokáže. Na to je sám plný jedu a uzavřený jakýkoliv pokusům proniknout k jeho srdci. Z toho, co miloval, nebo co se domníval, že miluje, zbyly jen přízraky.

Bohdana a „Cože?“ moment

Podívejme se na Bohdaniny části vyprávění. Kratší kapitoly z pohledu dcery jsou skvěle napsaným nahlédnutím do vnitřního světa dospívajícího děvčete a následně mladé ženy, která se snaží vyrovnat s mírně řečeno chladným otcem a odhalit nevyslovené rodinné tajemství. Jenže sama vypravěčka Bohdana má pro čtenáře jedno nemalou záhadu. Je němá. Nebo není? Tady je to začíná být z hlediska čtenářské interpretace zajímavé. Kdo pojal podezření, že za Bohdaninou zamlklostí je něco víc, dřív, než je to v knize explicitně vyřčeno (téměř na konci)? Přiznám se, já při prvním čtení ne. A byl to pro mě výrazný „Cože?“ moment. Přitom když jsem knihou zpětně listoval, náznaků jsem našel víc než dost. „Zub byl stejný jako já. Neměl rád cizí lidi, nejraději se držel tam, kde to znal, a nikdy jsem ho neslyšela ani zaštěkat,“ píše Bohdana například na s. 83.

Kdo pronesl poslední větu?

Jenže to může být všechno trochu jinak. Druhou možností, jak si vyložit její komplikovanou povahu a potřebu zvláštního přístupu, je, že Bohdana oněmí pouze při komunikaci s otcem. Jak by jinak dokázala komunikovat se svou náhradní maminkou Bělou, spolužáky nebo manželem? Ano, její vztah k psanému slovu a zaznamenávání běhu dní je silně akcentován (můžeme si zkusit představit, že Svatoplukovy pasáže tvoří také Bohdana z toho, co se jí podařilo z rodinné historie rekonstruovat), ale v každodenním životě přece pořád všem všechno nepíše. Bohdana ve svých kapitolách nikdy sama nic neřekne (neobsahují žádnou přímou řeč s její promluvou), ale třeba na stránce 18 je uvedeno: „Přestože jsem Bělu oslovovala jménem a nikdy jsem ji neřekla maminko, byla tou nejlepší maminkou, jakou jsem mohla mít.“ Je to autorčino či redakční opomenutí jinak pečlivě zametaných drobečků, napovídajících, že Bohdana ve skutečnosti mluvit umí? Zdánlivě otevřený konec celé knihy pak nabývá nových možností, jak mu porozumět. Jde o návrat ztracené dcery v doslovném, nebo přeneseném významu? Mně je nejsympatičtější představa, že jde o obojí. Blanka se vrátí, dobrá, máme tu svým způsobem happy-end, ale zároveň Bohdana promluví, čímž Svatoplukovi ukáže, že existovala ještě jedna věc, v níž se celou dobu mýlil.

Obálka a grafická úprava: Lucie Zajíčková

Osvědčené postupy

Dostali jsme se do hlubších rovin textu románu Tiché roky a k možnostem jeho interpretace. Vraťme se trochu na povrch a odpovězme si na hlavní otázku tohoto blogu. Jistě, spoustu čtenářů sáhlo po knize, protože byli namlsaní Hanou. Ale já věřím, že kdyby snad byly Tiché roky horší, brzy by se to rozkřiklo a davy by to od koupě odradilo. Mornštajnová stále píše moderní a spisovnou, vlastními slohovými vrtochy nekaženou češtinou (identifikovat ji mezi jinými texty by bylo těžší než třeba u zmiňovaného Hartla), díky které se její knihy „čtou samy“. Při střídání kapitol se drží svého již osvědčeného dvourychlostního modelu. Až na onu záhadnou Bohdaninu povahu jsou Tiché roky pocitově vzdušným románem (jako ti origami ptáčci na obálce), do něhož je snadné proniknout. Nejsou zahlceny postavami, větší půlka textu uhání kupředu ve zběsilém tempu dějin 20. století, ta menší půlka je zase (za)jímavější. Dokud budou knihy Aleny Mornštajnové nejprodávanějšími českými tituly, můžeme být šťastní, že kvalitní tuzemská literatura dosud nevymřela a že většina národa čte autory, kteří vědí, co dělají.

MORNŠTAJNOVÁ, Alena: Tiché roky. Brno: Host, 2019.

Soudě podle znění textu na zadní záložce obálky už se Alena Mornštajnová jako spisovatelka uživí. Dobře pro ni. Musí být ale těžké být právě teď v její kůži. Každý novým román bude očekáván s vyššími a vyššími nároky. Přejme ji, ať se nenechá zastrašit nekonečným porovnáváním nových děl se staršími (omlouvám se, že ani v tomto článku jsem se tomu nevyhnul) a ať se nápady na nové příběhy stále dostavují a psací ústrojí se nezadrhne. V příští recenzi, která vyjde v neděli 25. srpna se podíváme na román Pavly Horákové Teorie podivnosti, který získal Magnesii Literu 2019 v kategorii próza.

06. František Kotleta: Poutník z Mohameda: Alláhův hněv

Deset let (s) Kotletou

Návrat Daniela Kalandry je symbolickou tečkou za první dekádou řezníka české fantastiky

Po deseti letech vychází znovu Poutník z Mohameda a Alláhův hněv, tentokrát v jednom svazku a s jiným jménem autora na obálce. Co kdysi znalo pár čtenářů Leoše Kyši, můžou teď nadšeně hltat davy fanoušků Františka Kotlety. Kruh se uzavírá.

Už nějakou dobu to není ani veřejné tajemství, už se to to prostě oficiální ví, totiž že pod pseudonymem František Kotleta se skrývá spisovatel a novinář Leoš Kyša. Mlžení a falešné historiky z Kotletova života měly smysl do té doby, než se začal veřejně objevovat na akcích, zprvu s tváří zahalenou šátkem, později bez maskování. Jedna velká záhada tuzemské fantastiky byla konečně odhalena, což umožnilo fanouškům Kotlety, sehnat si i díla, která vydal pod svým skutečným jménem.
Specifickou záležitostí byla kniha fejetonů Jak přežít manželství, kterou napsal na střídačku se svou ženou Ludmilou Hamplovou. Jde o vážně zábavný partnerský tenis – jeden tematický míček nejprve odpinkne ona, poté on. I když se zdá, že se jejich dva vesmíry nemůžou protnout, nějakým způsobem to funguje a jede dál. Kniha je velkou lekcí párové tolerance a zároveň výzvou k vyzkoušení přístupu ve stylu „hlavně se z toho nepos*at“ na vlastní kůži. Další starší kyšovkou byla e-sbírka povídek Válkotvůrci a konečně se dostáváme nejhlouběji do historie, ke Kyšovu románovému debutu Poutník z Mohameda, který vyšel roku 2009 jako 50. svazek kdysi kapesní Edice Pevnost v nakladatelství Epocha.

Poutník ke Kotletovi

Poutník z Mohameda je space-opera z vesmíru, který ovládají muslimové. V budoucnosti je několik objevených obyvatelných planet rozděleno mezi potomky Země – Američany, Rusy, Židy a muslimy (Číňani válku o starý svět prokaučovali a menší národy se rozdistribuovaly podle sfér vlivu těch větších). Některé planety jsou nezávislé, pár jich je doposud utajených, ale absolutní převahu nad známými světy mají právě stoupenci Alláha.
Kniha je založena na rozvinutí úvodní povídky „Poutník k Mohamedovi“ do širšího světa. Mimochodem, na představě budoucnosti, v níž hrají první housle vyznavači Koránu, je založen i svět cyberpunkové trilogie George Aleca Effingera s noirovým hrdinou Marídem Audranem v hlavní roli. (Nenechte se odradit názvem českým prvního dílu; Když přitažlivost selže opravdu není červenou knihovnou a celá trilogie je skvělá.)

Fakt mega hustá proměna

Zpátky ke Kyšovi. Pokračování Poutníka s názvem Alláhův hněv vyšlo roku 2011. A tady už se začínají překrývat publikační činnosti „obou“ autorů – Kyši a Kotlety. Hustej nářez, první plnokrevná kotletovka a úvodní díl série Bratrstvo krve, vyšel 2010. Nabízí se otázka: Co vedlo Kotletu k ukrytí se za pseudonym? Že by výrazná změna stylu? První věta Alláhova hněvu zní: „Chtělo by to anální sex,“ zatímco Hustej nářez začíná: „Mluv, zmrde.“ O styl tu zas tolik nepůjde. Největší změnou prochází míra vážnosti, s jakou se k textu přistupuje.

Obálka dvojrománu (zdroj: Epocha.cz)

Nářezy jsou vlastně taky sci-fi (invaze mimozemšťanů Kartanů), šmrncnutou trochou urbanfantasy a upírské mytologie. Svůj muslimský vesmír však Kyša staví na celkem na seriózních základech politiky a astrofyziky (viz dovětek autora o černých dírách). Čtenář Nářezů záhy zjistí, že má v rukou bohapustou rubačku plnou krve, střev, akce, vulgarit a sexu. Pokud byly Poutník z Mohameda a Alláhův hněv krapet béčkové, tady se propadáme do čvachtavých hlubin braku nejen po kolena, ale až po upírské špičáky. Kyša se zkrátka transformoval v literárního řezníka Kotletu, což mu dovolilo nebrat si servítky. (Ne, že by si jich předtím nasyslil nějak moc; servítek je ubrousek, takže mu stačilo vysypat těch pár posledních rozedraných papírků z kapes.)

Není brak jako brak

Co je na Kotletových textech fascinující, je to, jak se dokáže NEBRAT vážně. Přitom stačí pár narážek v textu a dojde vám, že máte čest s inteligentním, sečtělým autorem. Zde je příklad právě z Poutníka z Mohameda: „Nakonec jsme u rakve zůstali jen my tři. ‚Kam s ním?‘ položil jsem klasickou otázku. Dosavadní sakrální atmosféra se vypařila jako tekutý dusík na sluníčku.“ Vlastnost Kotletových textů můžeme pojmenovat jako záměrná brakovost. Jeho knihy nejsou echt brak jakože fakt špatně napsaná literatura. Samy dobrovolně rezignují na snahu o vyšší literární kvality, a namísto toho staví do popředí jasně vymezenou funkci: pobavit. Ale má to jeden háček...

Letem Kotletovým světem

Jenže postupem času se Kyša v Kotletovi nezapřel. Dalo by se říct, že od úplného nářezového dna byly jeho knihy chytřejší a chytřejší. Skvělé nápady mu umožnily rozvíjet příběhy, které sice neaspirovaly na literární ceny, ale rozhodně nebyly hloupé. Perunova krev sofistikovaně kloubí slovanské mýty s něčím jako sociálními problémy vysloužilých vojáků. Paranormální detektivky s Tomášem Koskem zase staví na základech různých forem magie ze všech koutů světa (přičemž rozsah kratších povídek jim svědčí líp než plocha celého románu Velké problémy v Malém Vietnamu).

V knihkupectví: "Prosil bych metr Kotlety."

Solitér v Kotletově díle představuje superhrdinský román Lovci, který byl uváděn i jako divadelní hra. Je hodně jiný, komiksový. Spíš než slova evokuje obrazy a zvuky Prahy budoucnosti. PRÁSK! Nejrozsáhlejší fikční svět vybudoval Kotleta v postapu Spad a následující sérii, čítající celkem čtyři knihy. Snaha (opět) bývalých českých vojáků vybudovat ve světě po jaderné válce něco jako demokratickou společnost je tím podmanivější, čím víc se zdá marná. Pokud věříte, že člověk je v jádru dobrý a že má smysl za to dobro bojovat, i když skutečnost ze všech stran řve: „Vykašli se na to!“, musíte hrdinům Spadu fandit. Ale pozor, pozor... Snad se nám tu do tupého braku nevetřelo něco jako hlubší myšlenky?

Camp, anebo guilty pleasure?

A jsme na konci, vlastně na začátku. Letos vyšlo jednosvazkové vydání raných kyšovek pod spojeným názvem Poutník z Mohameda: Alláhův hněv. Došlo v něm k pár korekturám víceméně pravopisného rázu. V úvodu autor vysvětluje, že Kyša a Kotleta jedno jsou a že o reedici svých prvních dvou románů dlouho váhal. Říká, že mu text připadal špatný, zkratkovitý, naivní. Možná ho tak o deset let vypsanější Kotleta opravdu vnímá, ale postavíme-li jej vedle posledních, promyšlenějších kotletovek, zas tak se neliší. Kotleta se určitě naučil lépe stavět příběhy. Tam, kde dříve byly jen poslepované scény, je nyní zápletka, vývoj postav i dramatický oblouk. A záměrná brakovost jako koření tomu všemu dodává šmrnc hravosti.
Přemýšlel jsem, zda není Kotletovo dílo zástupcem estetiky campu. (K tomuto tématu doporučuju Švoreckého doslov „Podivný pán z Providence“ o Lovecraftovi, kde to Škvorecký pěkně vystihuje větou: „Je to tak blbý, až je to krásný!“) Vždycky si přitom vzpomenu na kultovní (v pravém slova smyslu) filmy Sharknado. Ale až takhle blbounký a naivní Kotleta není. Mám doma všechny kotletovky (viz foto výše), a i když se mé čtenářské preference za dobu tohoto sběratelství změnily, vždy si budu cenit kotletovského gesta, díky němuž se člověk-čtenář nemusí stydět hříšně se potěšit. Ve světě literárních snobů je to osvěžující a, ano, vlastně demokratické.

Tímto bych se chtěl omluvit za zpoždění při zveřejnění tohoto článku. Jsem rád, že jsem to stihl do konce června a že jsem udržel periodicitu jedna recenze měsíčně. Plánuju pokračovat stejným šnečím tempem dál. Blog se začal profilovat do zkoumání bestsellerů českých autorů. I když to nebylo v plánu, nevadí mi to. Takže v červenci se můžete těšit na článek o novince Aleny Mornštajnové Tiché roky. A odvážně přislíbím konkrétní datum publikování: neděle 28. 7. 2019.

05. Michal Viewegh: Povídky o nelásce

Nepovídky o ničem

Povídky o nelásce jsou plné autorských chyb, zmatených a promarněných příběhů

Na internetové Databázi knih jde o nejhůře (zároveň však zatím nejméně) hodnocenou knihu Michala Viewegha. Uživatelé píšou v komentářích o „podrazu na čtenáře“, „lámání hole nad autorem“, „největším zklamání“, „povídkách naprosto o prdu“ a „vrcholu tvůrčí impotence“. Představte si, že by se tato tvrzení objevila jako tzv. blurby neboli výkřiky na obálce. Alespoň by si kniha na nic nehrála. Přesto přese všechno se knize dostává výsostného místa v knihkupectvích a v několika týdnech se jí podařilo zabodovat v žebříčcích prodejů.

Podraz na čtenáře?

Dovolím si úvodem parafrázovat autora samého a k případné otázce, zda jde skutečně o podraz na čtenáře, bych nejprve rád uvedl několik stručných čísel (čísla nelžou): Kniha má 232 stran. Posledních 100 stran, tedy téměř polovinu, zabírá divadelní hra „Růže pro Markétu“, kterou Viewegh, dle své vlastní poznámky na konci, napsal v roce 1990 a poprvé vydal 2004. Hra s povídkami nijak nesouvisí. Její zařazení do sbírky vypadá spíše jako nápad nakladatele než záměr autora. Má totiž jediný účel – přidat knize na objemu. Z dalšího uvažování o sbírce tedy můžeme „Markétu“ s nezlomeným srdcem vynechat.
Sazba v poměrně malém formátu publikace je upravena tak, že na jedné průměrné straně není ani celá normostrana (1800 znaků vč. mezer) textu. Budeme-li hodně velkorysí, mají všechny povídky dohromady rozsah cca 60 normostran. Ale pozor, nejméně tři z nich vyšly už dříve v jiných knihách: „Iglú“ v Až se zamiluju, „Cesta je cíl“ pod názvem „Klinika manželské smrti“ v Nových povídkách o ženách a „Lenka a spící princ“ ve Městě mezi zelenými kopci. Vše to jsou tituly vyšlé pod značkou Listen, která je nyní stejně jako Ikar součástí Euromedie. Takže to zůstalo doma, nic to ale nemění na tom, že celkový rozsah nového materiálu je o dalších pár stránek chudší. Dodejme, že Viewegh pod Ikarem už si seberecyklaci vyzkoušel, když do první knihy, kterou u nového nakladatele vydal (Muž a žena, 2018), zařadil celou starší povídku „Zmenšený muž“ ze sbírky Zpátky ve hře.

Povídky o kom, o čem…

Povídky o nelásce svým názvem zřetelně odkazují k Vieweghovým starším sbírkám, kterými byly Povídky o manželství a sexu (1999) a Povídky o lásce (2009). Novinka vyšla letos, po dalších deseti letech. Můžeme se tedy na vývoj Vieweghovy povídkové tvorby podívat v zajímavém rozpětí dvaceti let. Každá sbírka vznikala a byla přijímána ve zcela jiném kontextu.
V roce 1999 měl za sebou Viewegh první velké romány jako Báječná léta, Výchovu dívek a Účastníky. Jako právě rozzářená literární hvězda přirozeně vzbuzoval pozornost. Povídky o manželství a sexu uvedly na scénu postavu Oskara, pomrkávající na čtenáře ve zřejmém autobiografickém gestu. Četly se tak trochu jako bulvár. Na tu dobu možná otevřeně (dnes už by něco takového nikoho nepobouřilo) líčily sexuální eskapády hlavního hrdiny a působily, že psát tímto způsobem je neuvěřitelně snadné a přirozené. Žádné zaumnosti, stačí dle rady Vaculíka „napsat pokud možno dobře, cos udělal špatně“.

2019 – 2009 – 1999. Třikrát Viewegh v Povídkách o...

Povídky o lásce byly jiné. Nejznámější český spisovatel seděl na pomyslném trůně už dost dlouho, několika méně pozitivně přijímanými díly se pod ním občas i otřásl a na vrchol se drali jiní adepti. Mistr potřeboval ukázat, co umí. A dokázal to skvěle. Povídky o lásce byly vrcholem Vieweghovy povídkové tvorby. Žádný Oskar, nenápadná červená knížečka je plná skvěle odpozorovaných mikrokonfliktů nejrůznějších párů a zobrazuje lásku v mnoha podobách. Řemeslně je bravurní, Viewegh přesně odkrýval to, co v danou chvíli odkrýt potřeboval, aby zapůsobil. Všechny povídky byly o něčem, mnohdy měly překvapivou pointu, která ale nebyla nahodilá ani samoúčelná.
V posledních letech vyšly ještě dvě povídkové sbírky – Zpátky ve hře (2015) a Bůh v renaultu (2017). Knížky to byly krátké (kdyby vyšly v jednom svazku, měly by možná rozsah jako autorova první sbírka), ale nepůsobily odbytě. Oskar se vrátil, se všemi těmi autobiografickými hrátkami, a byla to hra opět trošku bulvární, ale nikoliv nezajímavá. Na pointy se částečně rezignovalo ve prospěch hořkosti a autentičnosti, ale pravdivost, s jakou byly povídky psány, byla osvěžující, jakoby osvobozující a snad i léčivá. Při zpětném ohlédnutí je zřejmé jedno: Vieweghovy sbírky povídek jsou čím dál kratší. Tím se dostáváme ke sbírce poslední.

Neláska k literatuře

V Povídkách o nelásce hraje Oskar zase prim. Nefiguruje ve všech, ale kde ano, podobá se Oskarovi ze sbírek z let 2015 a 2017. Kvalita psaní však oproti nim neuvěřitelně upadla. Povídky jako „Lenka a spící princ“ nebo „O lakomé Barče“ se rozbíhají nějakým směrem, aby byly zcela nepochopitelně uťaty, bez konce, bez pocitu, že by byly o něčem. Povídka „Iglú“ je velice zmatená. Není v ní ujasněno, v jakém vztahu je postava Daniela s Hedvikou, jeho ex. Nejprve se píše, že „se znovu vdala, čímž se definitivně zbavila jeho příjmení“ (s. 55). Poté je uvedeno, že se stále vídají „při závěrečných rozvodových jednáních“ (s. 57). Na další stránce je Hedvičin nový partner označován jen jako „přítel“ (s. 58). Pak se najednou dozvídáme, že se s Danielem „neviděli tři roky“ (s. 59), ale přitom mají dceru, o níž se v péči evidentně střídají a nutně spolu za tímto účelem komunikují, viz s. 62:

Obálky nově vydávaných Vieweghových knih
v Ikaru navrhuje Soňa Šedivá (zdroj: Ikar.cz).

„Chtěla jsem ti to říct sama, ale máma mi to zakázala.“
„Proč?“
„Prej že ti to řekne sama.“
„A proč mi to teda neřekla?!“ namítne Daniel logicky, a proto podrážděně.

Zatímco Daniel na konci povídky pronese „chápu“, čtenář nechápe vůbec nic. Promluvy v dialozích na sebe v povídkách nenavazují a působí, jako že autor neví nebo zapomíná, o čem píše. Na stránkách 50 a 51 si přečteme tuto nelogičnost:
(…) v očích neoholeného muže spatřil pobouřený nesouhlas.
„Kam si jako myslíš, že jdeš?“ zeptal se ho ten chlap.
(…)
Neoholený muž nespokojeně sykl.
„To je ovšem těžký!“ promluvil poprvé.

A na straně 99 to pro změnu takto pěkně nenavazuje:
„Teda, ty seš ale už vážně –!“ zvolá Antonín užasle, ale před koncem věty se zarazí a vrtí nechápavě hlavou.
„No co? Co jsem? Co jsem neuvěřitelně?! Jen to řekni!“

[zvýraznění LV]

Některé chyby jsou z nepozornosti, jako ta na s. 42: „Její pohled byl už spíše neadresný, nicméně i nadále vykazoval poctivé úsilí vracet se k Oskaru obličeji.“, jiné by odhalila důkladnější korektura, např. špatné členění dialogu na s. 123 (včetně zapomenuté mezery). Takové věci by se daly odpustit, ale Viewegh jako by zapomněl na základní pravidla řemesla a Povídky o nelásce jsou plné nadbytečných slov. Zejména některá příslovce v uvozovacích větách jsou vyloženě směšná, jako to na s. 113:
„Rodiče už nemám – a nemám ani moc přátel. A kromě toho jsi to sama řekla: bývalou!“ zdůraznil jsem významně.
Aktuální členění výpovědi (slovosled) – kurzíva – vykřičník – sloveso „zdůraznit“ – příslovce „významně“. Pět různých prostředků ke zdůraznění jediného slova. To je v říši literatury elegantní asi jako trhat borůvky hřebenem. Tak píše jen autor, který si skutečně není jistý, zda bude pochopen správně. Tak píše, inu, začátečník.

Zpátky na začátek

Opravdu těžko říct, proč je to bestseller. Jediné možné vysvětlení je, že stále dobíhá setrvačnost Vieweghovy někdejší popularity. Možná pomohla reklama, i když plakáty v pražském metru nesly poněkud stupidní nálepku „manželské povídky s bonusem“ (to se k nim fasuje aviváž?). Nevím, jestli když Euromedia kupovala „brand Viewegh“, tušila, že bude muset prodávat navoněné nic (a ještě k tomu s bonusem). Podle mě půjdou prodeje po takových knížkách, jakou jsou Povídky o nelásce, neúprosně dolů.
V jednom odstavci na zadní záložce je dvakrát přídavné jméno „nejúspěšnější“. Podobnými superlativy lze házet v míře libovolné a bůhví, co se tím chce vlastně říct. Aktuálně nejúspěšnějším českým spisovatelem Michal Viewegh rozhodně není. Úspěch by pro něj byl, kdyby dokázal napsat knihu, za kterou by se nemusel stydět. Obyčejnou plnohodnotnou knížku, ať už povídky nebo cokoliv jiného, kterou by beze vší přehnané pompy vydalo nakladatelství, jež by jí věnovalo náležitou péči. Je ve Vieweghově případě vůbec možné začít tak nějak od začátku, tj. opravdovou spisovatelskou prací bez zastíracích podvůdků kvůli nabobtnání rozsahu? Pokud se mu to podaří, bude moct zapracovat na tom, aby časem znovu psal bestsellery.

VIEWEGH, Michal: Povídky o nelásce. Euromedia Group – Ikar, Praha: 2019.

Příště se podíváme do oblasti přiznaně a záměrně brakové – na žánrovou tvorbu Františka Kotlety, která letos zajímavě opsala kruh novým vydáním Poutníka z Mohameda: Alláhova hněvu. Článek vyjde opět v neděli, a to 16. června 2019.

04. Evžen Boček: Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka

Vyvrcholení aristokratického seriálu

Čtvrtým díle Boček uzavírá etapu populární humoristické série

Piš o tom, co znáš nejlépe. Tuto provařenou poučku tvůrčího psaní naplňuje kastelán Evžen Boček do puntíku. Jeho série Aristokratka se odehrává na fiktivním zámku Kostka. Kostka se po revoluci vrátila do rukou rodu Kostků, a to v dost zbídačeném stavu. Přestěhování hraběcí rodiny z Ameriky na Moravu a jejich pokusy sžít se s místními poměry, dát rodové dědictví do pořádku, a přitom nepřijít na buben, to vše představuje hnací motor celé série. V kombinaci se škálou dobře vymyšlených bizarních postaviček se může kolo příběhu a situací roztáčet dál a dál. Tak jako ve čtvrtém dílu Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka.

Vlna zločinnosti vyšla v říjnu 2018 a i v konkurenci předvánoční knižní nadílky se stala bestsellerem. Stejně jako její předchůdkyně. K popularitě série přispívá podle mě i to, že je zasazena do „divokých“ a atraktivních devadesátek; doby, na níž se dnes vzpomíná jako na časy, kdy bylo vše možné. Leckdo si při čtení může vzpomenout na své počáteční podnikatelské kiksy, řečeno moderně tzv. fuck-upy, jež doprovázely porodní bolesti českého kapitalismu po roce 1989.

Kostka nejen podle Marie

Zastavme se nejprve u postav. Každá má svůj určující rys a svou specifickou touhu. Hrabě je vysazený na peníze, kastelán Josef touží po zámku bez turistů. Hraběnka se vzhlídla v princezně Dianě, kuchařčinými modlami jsou ořechovka a Helenka Vondráčková. Zahradník je hypochondr, manažerka Milada chce postavit zámecký byznys na nohy a Deniska, dcera věřitele Kostků, patří mezi alternativní devadesátkovou mládež, jíž nic psychadelického a alternativního není cizí. Nejdůvěrněji se však čtenář seznámí s Marií Kostkovou z Kostky, dcerou hraběte. To ona je tou „poslední aristokratkou“, prostřednictvím jejíchž deníkových záznamů se knihy vypráví. Je až s podivem, s jak dokonalou češtinou je mladá Čechoameričanka schopna události v rodné vlasti svého otce glosovat. Na jazyková nedorozumění se upozorňuje zejména v komunikaci s paní Tichou, kuchařkou, která nejde pro drsnější lidové vyjádření daleko. Jinak čtenář musí přijmout jako fakt, že Marie mluví dokonale česky (zřejmě vlivem otce, původním povoláním učitele literatury), a víc se nad touto drobnou nelogičností nezamýšlet.

Tři humory

Marie je jako jediná postava víceméně normální, dokáže vnímat podivné chování lidí ve svém okolí a s nadhledem s ním seznamovat čtenáře. Je schopna rozklíčovat i nestandardní situace, do nichž se dostává sama a nad nimiž se zbylé osazenstvo zámku nepozastavuje. Její deníkové záznamy tvoří páteř celé čtyřdílné série. Už v prvních třech dílech se ale vyskytují jiné útvary, které do monotónního líčení dne po dni přinášejí vítané osvěžení. Pohled na zámecké panoptikum zvenčí, ať už formou návštěvní knihy, novinových článků nebo policejního protokolu, jiskří vtipem o to víc, že jsou tyto útvary samy parodovány (např. včetně chyb, které by v takovém záznamu typičtí policajti jak z anekdoty udělali). K humoru situačnímu a jazykovému přibývá i humor jaksi meta-literární, upozorňující na vyšinutí z běžného způsobu psaní.

Třenice – ustálení – rozvíření – exploze

Dekorativní obálky Aristokratek navrhuje
Bedřich Vémola (zdroj: Druhemesto.cz)

Boček přiznává, že v aktuální Aristokratce zažité schéma první trilogie částečně opouští. Namísto deníkové epizodičnosti se pokouší vystavět něco jako detektivní zápletku a novými postavami – dvěma páry, které přijedou na Kostku v týž den krást. Ke své smůle si vyberou den, který je i v kontextu bláznivých událostí na Kostce na hlavu postavený. Z důvodu smrti princezny Diany se nekonají prohlídky; zaměstnanci a majitelé jsou v kostýmech (Himmlera, Heleny Vondráčkové aj.) a mají kocovinu po náročném prohlídkovém dni a následném večírku. Na zámek navíc přibyla stará tetička Nora – nevyzpytatelná figurka, o níž zatím nikdo neví, co od ní může čekat.
Narážení různorodých povah a zvláštností postav do sebe a jejich vzájemné třenice byly zdrojem humorné energie první trilogie. Tyto podivné konstelace se přece jen víceméně ustálily, a proto jim Boček ve Vlně zločinnosti dodává šťávu příchodem výrazného nového prvků – oněch narušitelů se zločinnými úmysly. Děje se tak v momentě, který je vyvrcholením předchozí sezóny a prázdninových snah zámeckého týmu vydělat peníze a uvést Kostku jakžtakž do chodu. Postavy zločinců jsou přitom samy o sobě dost potrhlé. To, že na Kostku přibudou lidé zrovna takového ražení, zaručuje explozi dalších nestandardních, a tedy vtipných situací.

Zpětné rozmotávání
Marie, která zažila vlastní drobné dobrodružství mimo zámek, se vrací na Kostku, až když je po všem. Shledává se s následky neúspěšného řádění lupičů a zpětně zjišťuje, co se vlastně stalo. Slabinou příběhu se zápletkou je, že rozuzlení známe hned na začátku. Rozmotávání zdánlivě děsivě zamotaného klubka událostí je ke konci čím dál hladší a kniha jako celek vyznívá trochu do prázdna. Největší potenciální příběhovou energii – a největší zájem čtenářů – má hned na začátku. Počáteční „šmuňk“ sice stačí, aby se motor příběhu mohl běžet přes 150 stran, ale to nic nemění na tom, že poslední metry do cíle doklouže už na volnoběh.

Další "řada" na obzoru

Kdyby byla Aristokratka televizní seriál, a epizodické členění knih takovému čtení nahrává, byl by čtvrtý díl pojednávající o jedné jediné vyhrocené noci vyvrcholením série (podobně jako např. sitcom HIMYM končí celou jednou sezónou o svatbě Barnieho a Robin, rovněž neuvěřitelně spletité akci, v níž se střetnou téměř všechny doposavad představené charaktery). Boček by mohl svou knižní řadu v tomto bodě opustit a nikdo by mu nezazlíval, že nechal některá okna zámku dokořán. Rovněž ale může s klidem pokračovat dalším dílem, ve kterém poslední Aristokratka Marie převezme jako jediná kompetentní osoba otěže zámku do svých rukou. Nechme tedy se překvapit, pro co se kastelán rozhodne. V tomto rozhovoru prozrazuje, že se chystá natáčení filmu. Zároveň vůbec nepůsobí jako ambiciózní autor, jehož jediným cílem je za každou cenu psát, psát, psát. Čtyřmi Aristokratkami, jež vypustil do prostoru, už podle mě potěšil dostatek čtenářů. Zaslouženě si vybudoval početnou fanouškovskou základnu, a pokud se rozhodne zásobovat ji dalšími díly, budiž mi místo mezi knižními bestsellery přáno.

BOČEK, Evžen: Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka. Brno: Druhé město, 2018.

V příštím článku, který bude publikován v neděli 19. května 2019, se zaměříme na povídkovou tvorbu Michala Viewegha (v rozpětí 20 let) a jeho aktuální knihu Povídky o nelásce, která svým názvem silně odkazuje ke starším autorovým sbírkám.

03. Alena Mornštajnová: Hana

Co bylo s Hanou, co bude s Mirou?

Při splétání časových rovin napíná Mornštajnová čtenáře dvěma směry

Alena Mornštajnová píše hladkou, ničím nedefektovanou češtinou příběhy lidí, kteří se snaží najít si své místo ve světě, jenž se zdá nestabilní, neboť je zmítán dějinnými událostmi 20. století. Ve třetím románu Hana zužitkovala zkušenosti s prací s několika časovými rovinami a vytvořila napínavý, mnohovrstevnatý příběh s tragickou, nedobrovolnou hrdinkou v centru vyprávění.

Na začátku března 2019, tedy dva roky po vydání, je Hana s více než 5 tisíci hodnocení nejlépe hodnocenou knihou internetové Databáze knih a rovněž nejprodávanějším titulem daného týdne podle SČKN. Kdo vloni neslyšel o třetím románu Aleny Mornštajnové, zřejmě nevystrčil hlavu z krytu. Pojďme se podívat na to, co čtenáře Hany nutí doporučovat knihu se slovy: „Tohle si musíš přečíst!“

Člověk vs. řeka dějin

Dětské vypravěčce jménem Mira se stane nehoda, která jí v důsledku převrátí život naruby. Vzbudí ve čtenářích zájem: Jak to s dítětem, jemuž se stalo něco takového, proboha, dopadne? V obou předchozích románech Mornštajnová využívá události velkých dějin 20. století, aby jimi vykreslila pozadí, na němž se příběhy odehrávají. Zdůrazňuji – pozadí. Příběhy světových válek, okupací, revolucí apod. už dobře známe, máme je mnohokrát zpracované, načtené a nakoukané. V prózách Mornštajnové nás zajímají malé osudy lidí „jako my“. Prostředím je většinou české maloměsto, jakási vedlejší scéna války, působiště mlčící, šedé většiny, kde se každý jednotlivec musí rozhodnout: popluje s proudem řeky dějin, utopí se v něm, nebo uvízne na mělčině sám?

Propady a sbližování

Hana je členěna do částí dle časových rovin, jež na sebe plynule nenavazují, nýbrž v nich dochází k propadům a rozdvojením. Začíná v 50. letech a pokračuje do let 60. Poté se děj navrací do předválečného období, následuje protektorát a zvlášť vydělená linie těsně po válce, která dohání bod, v němž kniha začala, aby s ním posledních pár stran běžela souběžně, akorát vyprávěna jinou postavou. Takto netriviální časová linka je přesto přehledně vyprávěna. Mornštajnová s tím má zkušenosti, neboť v prvním románu Slepá mapa rovněž zručně vybalancovala rodinnou kroniku s vnitřním dramatem jedné z postav a ve své druhé próze Hotýlek si vyzkoušela pomalé posunování příběhu vpřed s častými odbočkami do osobních historií jednotlivých protagonistů.

Vyplavena vždy na špatném místě

Obálku Hany navrhla Veronika Kopečková
(zdroj Hostbrno.cz).

Při čtení se (nejen z důvodu zesložitění časových rovin) mohou plést jednotlivé postavy, třeba matka s dcerou Rosa a Mira, díky čemuž se mezi jejich příběhy odhalují paralely. Kdo je však nezaměnitelnou výjimkou, je Hana. Hana je úhelný člověk, čep, kolem něhož se svět románu otáčí (také proto se podle ní kniha jmenuje). Často bývá tato role chtěná, postavy po touží, ale na Haně je fascinující, jak sveřepě toto výsostné postavení odmítá, a když se do něj dostává, tak nezáměrně, nejraději by do osudů svých blízkých vůbec nezasahovala. Řeka dějin, o níž byla řeč, jako by Hanu vyplavila vždy na špatném místě. Hana sice ovlivňuje její tok, ale bez vlastního přičinění. Jednou, snad, se něčím proviní, když věří nesprávnému člověku a je jedinkrát neposlušnou dcerou. Z lidského pohledu za to přijde zcela nepřiměřený trest – válka a úděl židů v ní. Válka by ale přišla stejně, je nezastavitelná, jako přírodní katastrofa. Jediné, co Hana může ovlivnit, je, kde na jejím začátku bude stát.

Osudová otázka

Hana navrací do hry věčnou otázku: Máme vlastní osud ve svých rukou? Hana se domnívá, že ano, že to ona za všechno může. Je za takovou zpupnost potrestána tím, že se trápí něčím, čím by nemusela – bere si válku (přírodní sílu) osobně. Moment, který ji přiblíží něčemu jako odevzdání (se) či smíření, nastane, když chce v koncentračním táboře sama skončit svůj život a naběhnout na dráty pod proudem. Na rozdíl od proudu řeky dějin je tento elektrický proud příliš slabý na to, aby Hanu strhnul, a tak sebevraždu nespáchá a je sama sebou odsouzena odtrpět si život až do konce. Až v úplném závěru románu pocítí něco jako náznak toho, že by ji v životě nemusela čekat jen bolest, ale i nějaká radost. Snad.

Jak to bylo? Jak to bude?

Na začátku románu dívenka Mira přežije zásahem nevyzpytatelné řeky rodinnou tragédii. Její zkušenost vyústí novým stavem věcí – novým uspořádáním života vlastního i života tety Hany. Ukáže se, že v rodinné historii jsou mnohá tajemství, z nichž to největší zní: Proč je teta Hana taková, jaká je? Čtenář je tedy napínán hned dvěma velkými otázkami: „Jak to s postavami dopadne?“ a „Co vedlo k tomu, že jsou ve stavu, v jakém jsou?“ K jejich zodpovězení se skvěle hodí i rozvětvená a postupně se sbíhající časová linka. Za použití jednoduchého školního rozdělení lze říct, že forma se v Haně skvěle snoubí s obsahem.

MORNŠTAJNOVÁ, Alena: Hana. Brno: Host, 2017.

Příští recenze vyjde z rodinných důvodů za trochu delší čas. V neděli 28. dubna 2019 se v ní podíváme na sérii Aristokratka od Evžena Bočka, zejména na poslední čtvrtý díl Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka. Shodou okolností vychází ve čtvrtek před tímto víkendem i čtvrtý román Aleny Mornštajnové s názvem Tiché roky. Možná se tedy k dílu této autorky ještě vrátíme.

02. Patrik Hartl: Nejlepší víkend

Za lepším!

Hartl filtruje šeď běžných dní a ukazuje, že je na co se těšit

Smíchejte milostné vztahy, popis toho, jak někdo druhý pracuje, a touhu postav po životní změně a máte recept na knihu, jež byla před Vánoci všude – ležela i u pokladen knihkupectví, kde čekala jako žvýkačky či kondomy, zda není tou poslední položkou, na kterou jste při nákupu sice zapomněli, ale bez které domů prostě nemůžete. Na rozdíl od žvýkaček a kondomů máte jistotu, že Nejlepší víkend Patrika Hartla vám z nákupní tašky nedočkavě vytáhne zpruzelá pubertální dcera, zaneprázdněný manžel i babička, jež kvůli tomu možná vypne i Ulici.

Ačkoliv Nejlepší víkend Patrika Hartla vyšel teprve v polovině října, stal se podle SČKN nejprodávanější knihou roku 2018 v kategorii beletrie. Od svého debutu Prvok, Šampón, Tečka a Karel z roku 2012 vydal Hartl každý sudý rok novou knihu. Nejlepší víkend je tedy jeho čtvrtým románem. Každá další „hartlovinka“ oživí zájem i o ty starší, není výjimkou, že se na vrcholu žebříčků prodejnosti objevují všechny naráz. Nejčtenějším a nejlépe hodnoceným je na serveru Databazeknih.cz Hartlův druhý román Malý pražský erotikon, jehož název by se mohl stát zastřešujícím pojmem pro celou autorovu tvorbu.

Živoucí potřebou kupředu

Vztahy – zejména ty milostné, a hlavně erotické – leží v těžišti Hartlových románů. Základní touhou je najít k sobě toho druhého, spřízněnou duši (ale i příslušné tělo). Někdy na to stačí jeden člověk, jindy je třeba více osob, aby byly veškeré potřeby protagonistů pokryty. Pokud se jim z nějakého důvodu něčeho nedostává, nastává u nich potřeba realizovat se jinde, jinak. Hartlovy postavy jsou tak velmi živoucí – jako by v sobě měly sršící energii, kterou potřebují někam směřovat, někde vybít. Hartl každé postavě vtiskává touhu, hnací motor, směřování. Zpravidla nevytváří figury nesympatické, takže i když jde o různé osobnostní typy (excentrik, introvert), je možné, ba přirozené jim fandit.
Na začátku románu Okamžiky štěstí postavil sourozenecký pár před těžkou ránu – ztrátu rodičů a nutnost postavit se na vlastní nohy. V Nejlepším víkendu jsou zásahy osudu menší. Coby motivace musí postavám vystačit neurčitá nespokojenost s aktuální životní situací. Může se to zdát jako slabina románu, ale kdo nikdy nepoznal pocit, že i když má všechno, co si v životě přál nebo o co usiloval, stále to není jaksi ono? Komu nikdy zákeřný hlásek nenašeptával: „Nečekal/a jsi něco víc?“ To je většině čtenářů něco dobře známého a vědomí, že v tom nejsem sám, vzbuzuje při čtení libé pocity.

Přetáčení k podstatnému

Design knih: Markéta Horák (zdroj: Nakladatelstvi-bourdon.cz)

O něco víc, než mají teď, Hartlovy postavy usilují i v Nejlepším víkendu. Všichni pracují v agentuře na zážitky, a přitom mají pocit, že právě zážitky jim chybí. V běhu pracovních dní se jim životy zdají šedivé a nezáživné. Když se ale po roce ohlédnou za tím, co se jim od ledna do prosince událo, málo toho není. Takové uvědomění nutí věčné nespokojence se ptát: Co jsem si ještě na Silvestra nedovedl představit, a teď to mám?
V Malém pražském erotikonu pokrývá Hartl zhruba na stejné ploše (přes 400 stran) mnohem delší časové období než v Nejlepším víkendu (jedná se o jakousi kroniku dvou sousedících rodin). Nejlepší víkend je ohraničen rámcem jednoho roku několika kolegů z práce. Kde Hartl dříve přeskakoval nepodstatná období (klidně několik let) životů postav a zastavoval se jen u klíčových scén, věnuje se nyní detailněji tomu, co se jim děje. Princip přetáčení k podstatnému však dál využívá, mj. k tomu, aby vzbudil zvědavost. Skok si načasuje tam, kde se láme chleba, a čtenáře ponechává v napětí, neboť se věnuje jiným dějovým liniím.

Anděl strážný s nevymáchanou hubou
Pokud jste s jeho stylem již seznámeni, stačí vám letmý pohled na krátký úryvek, aby vám hned došlo, že čtete Hartla. Začíná to na úrovni slovní zásoby. Hartl do hry zapojuje expresivní slova (i novotvary), které byste ve společenském románu nečekali. Ne proto, že by byly nevhodné či sprosté, ale proto, že jsou jakoby ze světa mimo literaturu – z drbáren při kafi a cigaretě, z rozhovorů, které se v takové necenzurované podobě obyčejně do knih nedostanou.
Mohlo by se zdát, že všechny Hartlovy postavy uvažují stejně; ať je to muž, žena, dítě, důchodce, mají na sebe i na svět podobně ironický náhled. Ale tak tomu není. Hartlův vypravěč vidí všem postavám do hlav i do srdcí. Nechává je sice jednat i cítit samostatně, ale zároveň celou dobu vše hodnotí komentuje svým jazykem, svou perspektivou, jako by s nimi příběh prožívala ještě jedna neviditelná entita „duch-Hartl“, takový jejich anděl strážný s nevymáchanou hubou, který je sice následuje do všech megaprůserů, ale ve výsledku jim přeje jen to nejlepší.

Svět v našich rukou

Hartlovy knihy dávají čtenářům pocit, že lze porozumět všemu a všem. Dávají iluzi jistoty a kontroly nad situací, pocit, že nemůžeme-li vlastní osud ukočírovat, můžeme jej alespoň vtipně okomentovat, zhodnotit, shrnout. Všichni jsme byli jednou mladí a všichni jednou zestárneme, dá-li bůh. Ať už se na pověstné náhrobní pomlčce mezi rokem narození a úmrtí nacházíme v jakémkoliv bodě, jedeme v tom spolu a jiný modus bytí na výběr nemáme. Aby to nebylo moc tíživé, hledá Patrik Hartl ty lepší víkendy, ty lepší, veselejší zážitky. Je to trochu zasnění a cílené odfiltrování smutné šedi, ale spousta lidí se takovému snění přirozeně oddává radši, než aby svou existenci prožívala tragicky. Vítězí přístup: „Svět je takový, jaký si ho udělám.“

HARTL, Patrik: Nejlepší víkend. Praha: Bourdon, 2018.

V příští recenzi, která vyjde 17. března, se podíváme na nejen dobrými prodeji, ale i cenami ověnčenou knihu Hana od Aleny Mornštajnové.

01. Radka Třeštíková: Veselí

Fascinace cestou do průšvihu

Třeštíková ve Veselí působivě ztvárňuje starou pravdu o lidskosti chybování

Po románech Bábovky a Osm je Veselí již třetí skvěle prodávanou knihou Radky Třeštíkové. Jaký literární um autorka prokazuje, že jsou její knihy tolik oblíbené? Jejím postavám není snadné fandit, a přesto se jejich eskapády dobře čtou; zároveň jsou však knihy Třeštíkové o něčem větším než jen o příhodách ze života nešťastníků.

Na knize Veselí je podmanivý už její víceznačný titul, který jednak odkazuje k jihomoravskému městu, kde se odehrává, a jednak k atmosféře veselí, která by tam mohla/měla panovat. Nebo jsou to lidé, postavy románu, kdo jsou veselí? Či je to celé myšleno naopak a spíše než o upřímnou veselost jde o pozdvižené obočí a ironický úsměšek? Avšak nad čím? Touha rozlousknout tuto hádanku stojí na samém začátku recepce knihy, ještě ji ani není třeba začít číst.

Veselý přebal Veselí (zdroj: Motto.cz)

Umění správně zaháčkovat

Výrazným tématem románu je rybářství. Zatímco hlavní postavě a zároveň vypravěčce Elišce, která si ve Veselí zařizuje rybářský obchod, to trvá téměř celý román, než promění znalosti teorie v praxi a pozná, že těžší než něco chytat je umět (od)pouštět, autorce se daří vybrat správnou návnadu a zaháčkovat čtenáře hned první větou: „Kdyby mi Rostislav nevmetl do tváře to, co mi do ní vmetl, nejspíš bych tady neseděla.“ V této větě je nastíněn hlavní konflikt postavy, její vytržení z běžného režimu i silný hlas, kterým hodlá následující dění komentovat; hlas, jemuž bude možno hladce naslouchat, byť s jeho kroky nebudeme vždy souhlasit. Čtenář totiž u Třeštíkové většinou ví dřív než postava, že tato cesta ke šťastnému konci nevede, avšak nedokáže se od sledování blížící se katastrofy odtrhnout.

Zesíťované slabosti

Třeštíková už v Bábovkách předvedla, že zvládá pečlivě „zesíťovat“ své postavy a vztahy mezi nimi – každý je nějak spojen s každým, mnohdy více než jedním způsobem. V prostředí maloměsta Veselí se to daří ještě o něco přirozeněji než v bábovkové či osmičkové Praze. S Bábovkami i následujícím románem Osm má Veselí rovněž společnou nečernobílou charakteristiku jednotlivých postav. Rozhodně nejde o hrdiny v heroickém slova smyslu, nikomu nelze v jeho jednání zcela fandit; ale tím, že Třeštíková odhaluje jejich slabosti, nevědomost a v extrémních případech i ubohost, a také tím, že tento přístup aplikuje bez výjimky na všechny, nutí čtenáře k zapojení alespoň špetky empatie, k projevení pochopení pro obecnou lidskost a omylnost. A možná i k sebereflexi.

Pomocná ruka porozumění

Pasáží nejméně veselou, a tedy jdoucí proti titulu románu (případně ruku v ruce s jeho obráceným vnímáním), je část o smrti otce. Skvěle zde funguje nezáměrný černý humor, například v dialogu matky s dcerou nad otcovým popelem, rozděleným do dvou uren: "Nechceš, abych vzala jedného tatínka?" Vyrovnat se se ztrátou jednoho z rodičů je životní zkouška daná shůry, podstupovaná nedobrovolně, ale díky ní nemá Eliška čas chybovat. Naopak, je nucena ujasnit si priority. Všimnou-li si čtenáři, jak v těchto časech Eliška prokazuje pokoru a konečně si přiznává, že nemusí všechno perfektně zvládat sama, vezmou ji na milost a odpustí jí mnohé chyby, kterých se dopustila a jistě ještě i dopustí. Čtenáři sami nabízejí postavě pomyslnou pomocnou ruku porozumění. A dělá jim to dobře.

K cíli dvojí rychlostí

Kniha velkým gestem návratu domů začíná jen zdánlivě, v celém svém rozsahu není totiž o ničem jiném. Ono nápadné nářečí v přímých řečech a Eliščin postoj k jeho užívání je použito jako prostředek k proměně postavy. Třeštíková ukazuje, že nic se neděje náhle, ani činy, za nimiž stojí velké odhodlání ke změně, nýbrž dochází k postupnému, jemnému „přelaďování aury“ osobnosti. A i když je román plný komických i dramatických scének, které děj rozsekávají na dobře čitelné, odsýpající části, pod tím vším probíhá rovněž velmi pomalý proces Eliščina přejímání odpovědnosti za vlastní osud – skutečného dospění. V tomto směru je román i uspokojivě, smířlivě uzavřen. Byť na konci nezaznívají bombastické fanfáry happy-endu.

TŘEŠTÍKOVÁ, Radka: Veselí. Praha: Motto, 2018.

V příští recenzi, která vyjde v neděli 17. února 2019, se podíváme na román Nejlepší víkend v kontextu díla Patrika Hartla.