09. Jozef Karika: Trhlina

Kdo se bojí, nesmí na Tribeč

Román Trhlina slovenského autora Jozefa Kariky zaleze pod kůži i do duše

Trhlina je po Strachu a Tmě třetí z řady mysteriózních thrillerů Jozefa Kariky. Jako jediná byla zfilmovaná – v letošním roce, režisérem Peterem Bebjakem. Dílo Trhlina – jak knihu, tak i film – obestírá zvláštní aura tajemna, související s legendou o autentičnosti. Je ten příběh pravda, nebo není? Ztrácejí se lidé v pohoří Tribeč skutečně z nějakých nadpřirozených důvodů? A co se stane tomu, kdo se to na vlastní kůži pokusí prozkoumat? Právě o tom je Trhlina. O trhlině mezi světy.

Omlouvám se předem, že tento příspěvek bude méně exaktní recenzí a více dojmologií, ale Trhlina mými emocemi dost zahýbala a prožitek ještě neodezněl, takže to potřebuji prostřednictvím článku v sobě trochu urovnat. Možná… zacelit trhlinu?

Filmová obálka paperbackového
vydání z roku 2019

Věřte nevěřte

Zabývat se otázkou, jestli je či není Trhlina pravdivá, by pro standardní kritiky „fikční světáky“ bylo pod jejich úroveň. Jednou je to na papíře a tváří se to jako román (rozuměj: nedává nám to dost indicií k tomu, abychom to brali jako literaturu faktu), takže k tomu jako k čistě fikčnímu světu budeme taky přistupovat. Co na tom, že v knize vystupuje Jozef Karika? Je to autorem vytvořený konstrukt, postava, která je čistě náhodou také spisovatelem a ve svém románovém světě žije takřka shodný život jako autor – psychofyzická bytost, již můžeme potkat a pozvat třeba na panáka. Totožnost ostatních postav se stejně nedá ověřit, a tak je snadné autorovu hru na autentičnost ohodnotit jako literární prostředek, pro někoho funkční, pro jiného (zvlášť u takových žánrovek) krapet laciný. Záleží na tom, zda je pro vás napínavý příběh přitažlivější, když se na jeho začátku objeví oznámení: „Podle skutečné události.“

Hra na pravdu

Podle všeho, kdo si dá tu práci a ověří všechny skutečné odkazy, jež Karika (ať už skutečný, nebo ten papírový) uvádí, ten zjistí, že na tribečských zmizeních zrnko pravdy bude. Na každém šprochu pravdy trochu, říká se. Já jsem tu potřebu vyhledávat např. onen kanonický Howadoorův článek neměl. Neměl jsem tendenci autorovi či vypravěči nevěřit; ani potřebu to nějak zpochybňovat a hledat záhadologické kachny, řečeno jazykem internetu – hoaxy. Protože podle mého přesvědčení to s pravdivostí příběhu nemá co do činění. Věřím, že je nezáleží na tom, jestli nějaký Igor skutečně existoval, nebo jestli to byl jen nápad, který jednoho dne odkudsi Karikovi přiletěl do hlavy, třeba když si pročítal články o Tribeči. Na tom, co jsem při čtení Trhliny prožíval já, to nic nemění. Můj strach a úzkost nebyly kvůli tomu ani menší, ani větší. V ten moment čtení pro mě byly zatraceně skutečné. Byl jsem doma sám, večer se v setmělé kuchyni náhle zhroutila hora umytého nádobí a já málem vyletěl z kůže.

Proč (ne)mám rád horory

Obálka doslova
s trhlinou (zdroj: Argo.cz)

„Proč se na to koukáš / to čteš, když se bojíš?“ zní často otázka, po které fanoušci hororů bezradně krčívají rameny. Proč lidé skáčou z výšek nebo pojídají extrémně pálivé chilli papričky? Protože jim stojí za to překonat tu chvíli „nepohodlí“ (pardon, nenapadá mě vhodnější pojmenování), aby si pak vychutnali silný a opojný pocit že žijí. Že cítí! Já se opravdu nerad bojím a jakákoli strašidelná historka mě odmala nutí popoběhnout, když jdu tmavou chodbou od záchodu, ale zároveň mě něco k hororům táhne. Je to intenzivní. Ale chápu, že někdo si život užívá radši jinak…

Blairwitch, Lovecraft, blablabla…

Jistě, dala by se vysledovat fůra tvůrců, kteří na to šli jako Karika podobně od lesa (hehe) a ke vzbuzení zájmu o své dílo se tvářili děsně záhadně, jako „my nesmíme ani naznačovat, ale co když je to pravda?“. Taky mě napadlo, že kniha (a film) je vlastně skvělou reklamní kampaní, jak podpořit turistický ruch v lokalitě Tribeč, obzvlášť v zimních měsících, kdy je tam nejspíš dost mrtvo (hehe na druhou). Ale pro mě má dílo Trhlina, včetně poměrně dost věrné filmové adaptace, jiné poselství: když si zahrávám s temnotou, stírají se hranice mezi fikčním a tím tzv. „skutečným“ světem. Výlety do lesů už zkrátka nikdy nebudou jako dřív.

Trhlá pravdivost

Na přebalu prvního českého vydání Strachu se lze dočíst autorovo přiznání ve smyslu, že aby byl se svým psaním spokojený, musí nejprve danou scénou vyděsit sám sebe. Pak má záruku, že přenese tyto emoce i na čtenáře. Řekl bych, že nějaký potenciál děsu se při tomhle přenosu přirozeně ztrácí. Ale jestli já byl při čtení Trhliny polekaný až běda, jak se potom musel cítit Karika? Vždyť ten chlap musí mít koule jak king kong!

Poslední dobou se více než nějakých explicitních hnusů bojím výprav do vlastního nevědomí. Pohled na zmučené tělo na obrazovce nebo jeho popis na papíře ještě vydržím, ale objevit ve vlastní duši zmučenou, do krve zdrápanou bytost, křičící a zmítající se ve vypolstrované cele, pokusit se s ní komunikovat nebo, dá-li bůh, ji i vyléčit, to je náročnější šichta. A nejspíš mi zabere celý život.

Zdá se mi, že Karika je jako autor na tomto „jungovském questu“ o něco dál. A má můj respekt za to, že se odváží o těchto věcech pravdivě psát. A když říkám pravdivě, myslím to v pravém smyslu, ve smyslu, na kterém skutečně záleží. Otázka „fakta, nebo fikce?“ se pak u Trhliny ukazuje jako naprosto nepodstatná, malicherná.