Rudolfinská mordparta, tentokrát bez notáře
Stále složitější vztahy mezi postavami v Červenákově sérii
Červenák je prostě borec. Jako jeden z mála našinců („Námitka!“ – „Ano, vím, ale já mám v rodném listě ještě Československo, takže kuš.“) má komerční úspěch s žánrovou tvorbou. Psával conanovskou fantasy, ale v posledních letech v knihkupectvích dominují jeho historické detektivky z rudolfinské doby (přelom 16./17. stol.), které v češtině vydává nakladatelství Argo v překladu Roberta Pilcha.
 |
| Cover: Pavel Růt (zdroj: Argo.cz) |
Vlk a dýka: KdoToUdělalka ve stylu Agathy
Když ještě zavzpomínám na dojmy z pětky neboli knihy Vlk a dýka, přišlo mi při čtení, že v historických reáliích dosáhl Červenák naprostého mistrovství. Právě v prostředí a době, kdy se příběh odehrává, je jeho největší síla. Ze začátku to připomínalo starou dobrou Agathu – odlehlé šlechtické sídlo, omezený okruh podezřelých (včetně umělců a cizinců-vojáků...) – ale po vyřešení záhady nastalo další, zcela jiné napětí. Napadení hradu Turky a útěk podzemím.
Četl jsem to dvakrát , a i když jsem řešení této „KdoToUdělalky“ znal, neztratila nic ze své naléhavosti. Možná je to touhle dobou covidovou, ale přišla mi nejsilnější právě ta existenciální tíseň, kterou postavy na prožívaly. Nevěděly, které město v okolí padlo, zda se dožijí rána... Barbarič, ač o sobě celou dobu prohlašuje, že není žádný hrdina, je přesně ten typ člověka, kterého chceš mít v takových chvílích po boku. S důvtipem řeší akutní problémy a odlehčuje situace humorem (klidně na svůj účet). Je to zkrátka z téhle rudolfinské mordparty má oblíbená postava. Proto jsem si na jeho nepřítomnost v Lese přízraků musel dost zvykat.
Je libo trochu „buddy krimi“? Spíš ne...
Zvyknul jsem si až v druhé půlce, kdy jsem přistoupil na to, že tenhle díl série bude nejnásilnější, nejsprostší, nejchlapáčtější a nejvojenštější. Kdepak Barbaričovo pátrání v rukavičkách a slovní tanečky mezi vyšší vrstvou, Stein s mečem v ruce rozetne kdejaký mysteriózní uzel daleko přímočařeji. A začne s tím rovnou v největším pajzlu a mafiánském zapadáku ve městě.
To špičkování mezi oběma vyšetřovateli založené na rozdílnosti povah i vyznání (na ose protestant/katolík) mi chybělo. Když se spojí dva rozdílní vyšetřovatelé, říká se takovému subžánru detektivky „buddy krimi“. Do příběhu to většinou vnáší komický efekt (vzpomeňme na Smrtonosnou zbraň). Dva nepadnoucí dílky puzzle k sobě nakonec najdou cestu a případ vyřeší právě díky tomu, že jsou každý jiný. To druhé o Steinovi s Barbaričem platí, s tím nalezením způsobu spolupráce je to horší – jako by se Červenák tomuto příběhovému klišé záměrně bránil a své dva hlavní protagonisty od sebe spíše oddaluje.
Samotný závěr knihy je otevřený a čtenář se díky němu může těšit na další díl – dává tušit, že notář s kapitánem se opět potkají, ale spolupráce bude čím dál problematičtější. Znalci historie tuší, co přinese konflikt mezi bratry Habsburky, Bílá hora atd. Kdybych si měl tipnout, řekl bych, že okolnosti naše hrdiny od sebe nepřekonatelně oddálí a že se možná blíží konec celé sérky.
Démoni kapitánova pobočníka
Takovým nepřiznaným čtvrtým mušketýrem je v téhle partě kaprál Jaroš, od pátého dílu povýšen na seržanta. (Což mi je fakt líto, protože pod kaprálem si vždycky představím skvělého Petra Nárožného z Čertů..., kdežto slovo seržant se mi do habsburské armády vůbec nehodí.) Jaroš měl v předchozích dílech čím dál větší úlohu, byl to takový ten „muscle“, co konal, zatímco Barbarič přemýšlel a Stein velel.
V Lese přízraků je z Jaroše kapitánův plnohodnotný sidekick à la Batmanův Robin. Jejich vztahu (takřka otcovsko-synovskému) je věnován velký prostor, a i když jsou to chlapi a moc si toho neřeknou, vzájemně si poněkolikáté zachrání životy, což je samozřejmě sblíží. Věrný Jaroš jako by toužil patřit do kapitánovy rodiny, ale zároveň má o sobě mínění takové, že toho není hoden. A Stein zas cítí, že v Jarošovi je něco, co nepřekousne, nechce si ho pustit blíž k tělu, protože se svým způsobem obává, co je to uvnitř za člověka. Jarošovi démoni se v Lese přízraků dokonce zhmotňují. A tak to musí oba po chlapsku zkousnout, mlčet a čekat, jestli se to nějak nevyřeší samo.
Pár poznámek ke stylu
- vyprávěcí čas: minulý;
- použití kurzívy: vnitřní monology (brilantní užití kolem s. 230, kdy je reflektorem Johanka);
- zač. kapitol: shrnutí v přít. čase – návnada bez spoilerů, seřazeno za sebou tvoří podrobnější osnovu příběhu, přehled děje;
- akční pasáže: až béčkovité obrazy (kutálející se hlavy, gejzíry krve) – akce vždy přehledná (i díky takovýmto zkratkám k představivosti čtenáře)
- nadpřirozeno: nikdy v ději jako takovém, ten má vždy racionální vysvětlení, ale v postavách – názorech, pocitech... zároveň k nadpřirozeným přirovnáním sahá vypravěč v popisech.
S Červenákem na plzeň nebo (zatím) na Facebook
Sedmý díl Anděl v podsvětí se bude odehrávat v Plzni. U nás má podle Databáze knih vyjít v půlce ledna 2021 a na osmičce už se taky pracuje. Kvalita této série neklesá, nejde o žádné dojení vyžilé krávy. Juraj Červenák je autor, u něhož věřím v dostatek soudnosti a schopnost ukončit projekt, když přestane být smysluplný.
Jestli holdujete sockám, doporučuju navštívit autorův Facebook. Červenák je zdravý blázen do dobrých příběhů na papíře i na plátně a se svými fanoušky se o nich nebojí diskutovat. Je to jeden z příkladných způsobů, jak může fungovat moderní (sebe)prezentace spisovatele na webu. I v tom je ostatně Červenák mezi našinci zářnou výjimkou.
Takže na závěr ještě opáčko: Červenák je prostě borec :)
ČERVENÁK, Juraj. Les přízraků: kapitán Stein a pavučina zločinů v dračím městě a zakletých horách. Překlad Robert Pilch. Vydání první. Praha: Argo, 2019. 267 stran. ISBN 978-80-257-2877-2.
