Nahoru nepoletíš... (povídka)

 Vždycky jsem si myslel, že cesta do pekel povede – však víte – tam dolů. Zřejmě ne v mém vesmíru.

*

„…a dole tě najdem,“ říkával mi táta, kaskadér. Odmala mě učí padat. Myslí si, že jde o bolest.

Ale co když opravdu odletím někam, kde mě nenajdou?

*

Stojím na balkóně našeho třináctipatráku, základku nadohled. Natáhnu ruku přes zábradlí. V dlani svírám plastového Batmana. Pod ním je šest pater prázdnoty. Uvnitř mám stejný pocit. Jako by mi někdo uštípl kousek žaludku a odmotal z něj dlouhou krvavou nit až k chodníku.

„Bojíš se výšek?“ šeptá netopýří muž.

„To dobře víš.“

Panáček Made in China na mě třeští „ručně malované“ oči. Pusť mě.

Ruka se mi třese. Rozevřu prsty. Batman mi leží na dlani, nic ho nedrží. Šňůrku masa vedoucí z mých útrob někdo dole zapálí a plamen stoupá. Žár mě zasáhne u pupíku. Otáčím dlaň.

Padá, padá. Kousek nad zemí se odmotají poslední centimetry gumy a postavička se vymrští nahoru. Bungee jumping pro hračky zafunguje.

Při návratu se Batman zachechtá: „Srabe.“

*

Stojím na vyhlídce Žižkovské věže. Držím za ruku mou budoucí snoubenku. Budoucí, pokud za dvě minuty někdo řekne: „Ano.“

„Podívej!“ zaraduje se a běží k prosklené stěně. „Tam je náš byt.“

Přistoupím k ní, sklo mizí. Prstýnek mi vypadne z kapsy a cinkne o podlahu.

„Co je to?“

Photo by Tim Trad on Unsplash

Než prsten spatří, sklouzne přes římsu. Z kapsy se mi odmotává řetízek, na němž je přivázaný. Stahuje mě dolů. Snažím se ho zastavit, ale popálí mi prsty.

„Pomoz mi! Nenech mě spadnout!“

Má nastávající si přitáhne řetízek a stříbrný kroužek se jí rázem blýská na levém prsteníku. Zachrání mě. Jako kouzlem.

„Bojíš se výšek?“

„Ano.“

„To je dobře.“

*

2021, Dubaj.

Průvodce: „Jde o vůbec první mrakodrap světa, který kdy přesáhl výšku jednoho kilometru.“

Polknu. „Skvělý.“ Je tu jako v peci. Proč jen jsem se do pouště nabalil?

„Vy se ale stejně do takové výšky nepodíváte. Návštěvníci mohou jen do osmi set padesáti metrů, do této luxusní lounge. Výš stoupají po úzkém schodišti a žebřících jen technici. Jako támhle náš pan údržbář, který právě míří na anténu, aby navázal spojení s Oním světem, že?“

Přistoupí ke mně a poplácá mě po rameni. V tu chvíli si uvědomím, že mám na sobě montérky a jsem ověšen různými kabely a nářadím. Já, netechnický typ, nemám páru, k čemu slouží.

„Tak už ho nebudeme zdržovat, má poslání,“ mrkne na mě průvodce a výprava se zasměje. Zní to jako trhání ocelových lan.

Šplhám, nic mě nejistí, tisknu se ke chladivé špici mrakodrapu. Hvězdy šeptají, kdežto miliardy světel města pode mnou řvou o život.

Jak stoupám, příčku po příčce, na obloze se otevírá klkovitá brána. Vylézají z ní dlouhatánské potkaní ocásky a ovíjí mi paže, ramena, krk.

Šimrají mě v nose. Navazuji spojení – podávám jim kabel. Přijmou ho, ale nestačí jim. Chtějí víc. Jeden z ocásků si najde cestu až do mého ucha. „Pusť se,“ zašustí. Jeho druzi mě lechtají v podpaží. Bodají jako jehlice. Déle to nevydržím. Pevný bod mizí.

Vytahují mě nahoru. Průvodce i s výpravou mě pozorují z okna a mávají.

„Hrdina,“ povzdychnou si netragicky a jdou na panáka.

*

Dívám se, jak syn a dcera, oba se svými rodinami – ona dokonce s vnoučaty! –, nastupují do vesmírné lodi. Pro lidi narozené před rokem 2000 není na Marsu místo. Všichni mí sourozenci se do limitu vešli. I první brácha. O pár dní, ale jede. Parchant. Tentokrát se nahoru nepodívám.

Vracím se domů zdevastovanou krajinou. Ovdovělý muž na ovdovělé planetě.

Jsem poslední obyvatel našeho domu. Ve výtahu to smrdí močí. Čí?

Míjím patro, kde je – kde byl! – náš byt. Cítím náhlé škubnutí. Konečně to prasklo? Výtah zrychluje. Jenže se neřítí dolů, naopak.

Setrvačnost mě přišpendlí k podlaze. Má tvář, mé rty se dotýkají zasviněné, tisíci páry bot pošlapané podlahy.

Proletím střechou.

*

Bojíš se výšek?

Ne.

Bojíš se bolesti?

Ne.

Čeho se bojíš?

Že odletím někam, kde mě nenajdete.

*

Žádný náraz nenastává. Chvěju se dál za sevřenými víčky.

Strojkařka (povídka)

„Nebudu vám mazat med kolem huby,“ zahřměl instruktor, „třetina z vás, co tady sedíte, na to nemá.“

Rozhlédl jsem se kolem sebe. V přednáškové místnosti seděla třicítka uchazečů. Ne že bych po tomhle džobu toužil – balit se na to holky nedají –, ale protože jsem se po maturitě na gymplu nikam nedostal, spadl mi do klína volný rok. Život v matičce měst už mě lákal, a tak jsem doufal, že jako se jako revizor zorientuju ve spleti pražské dopravy, vydělám něco peněz a za rok to budu moct jako študák roztočit ve velkém. Což jsem dépépéčku do motivačního dopisu samozřejmě nenapsal.

„Situace číslo jedna,“ pokračoval školitel, „jsme v nočce devadesát jedničce mezi Pavlákem a Karlákem. Celkem dlouhej kopec, máme čas. Potřebuju dobrovolníka. Ty, mladej,“ ukázal na mě, „pojď sem.“ Zcela dobrovolně jsem neměl na výběr.

„Jsem zachovalá panička. Sedím vzadu, u označovače. Dávals pozor? Víš, co to znamená?“

„Jasně, jste strojkařka – jízdenku máte, ale ne štípnutou. Pozorujete, co se kde šustne, a jakmile přistoupí chlápek jako já, s ledvinkou nebo v kapsáčích, vyštracháte ji z kabelky a CVAK!“ odpověděl jsem. Můj mozek byl po maturitě ještě ve stádiu maximální výkonnosti – zapamatoval si i to, co nechtěl. Už nikdy mi to nebude takhle pálit. Měl jsem z toho trochu hrůzu, a tak jsem se rychle začal podílet na genocidě vlastních neuronů pomocí cigaret a chlastu. Další věc, co se do sívíčka nepíše.

„Výborně!“ zaradoval se. „Jak se jmenuješ, chlapče?“

„Antonín Kasal,“ přiznal jsem své staromódní jméno, které se u mužů v naší rodině dědí už od dob, kdy Marie Terezie zavedla povinná příjmení. Hergot, už zase ty poznatky, které mi nikdy k ničemu nebudou! Každopádně, jmenovat se v době Maxíků a Sebíků Antonín, to je prostě trapas.

„Takže Tondo Kasalů, co se mnou jako strojařkou uděláš?“

„Teď už asi nic, načerno v době kontroly nejedete,“ pokrčil jsem bezradně rameny, „ale stejně bych k vám přišel a řekl vám, že vím dobře, co jste provedla, a že si na vás dám příště pozor. Udělat aspoň bububu, aby se nám takový lidi nesmáli za zády do očí, jak praví klasik.“

Photo by Christian Lue on Unsplash

„Pomoc, sexuální harašení! Ten chlap mě napadl, lidičky pomozte!“ rozeřval se náhle instruktor, jako by ho napichovali na bodce na eskalátorech.

Pochopil jsem, o co se snaží, a přistoupil na jeho hru: „Přivolám hlídku městské policie. Jezdí přece v nočních spojích s námi, ne?“

„Hlupáku,“ vystoupil na chvíli z role, „policajti zalezli na Pavláku do mekáče.“ Pak se zase vrátil k hysterčení: „Ježišikriste, ten chlap mě zabije! Dočista zamorduje. Ne, nechte mě!“

Rozhlédl jsem se bezradně po třídě. Ostatní uchazeči mě litovali, sami by si v takové situaci nevěděli rady.

Udělal jsem to jediné, co mě v tu chvíli napadlo. Vlepil jsem mu, respektive jí, z každé strany jednu facku. Pak jsem ho/ji popadl za límec a i s imaginární kabelkou jsem ho/ji vyhodil na imaginárním Karláku z vozu.

Přistál pod tabulí.

„Skvěle!“ radoval se, když vstával ze země a pucoval se. „Tady Tonda Kasalů na to možná má. Ale příklad si z něj neberte. Je lepší se stáhnout. Nechceme u veřejnosti ztratit poslední zbytky morálního kreditu.“

Když jsem se vracel na místo, jedna uchazečka, drobná blondýnka v zadní řadě, se na mě usmála. Možná jsem se s tím balením holek sekl – stačí navléknout modrou bundu, aby se poštěstilo.

Školení pokračovalo: „Situace číslo dvě, který interně říkáme rozcvička. Jsem mladej kluk s batohem, zatímco mě kontrolujete, utahuju si popruhy. A teď vám ukážu, na co revizoři fasujou tyhle čupr běžecký ády…“

Já-Kob (povídka)

Byla tma a v té tmě bílý prach.

    Říká se, že když toho prachu zbývá jen trochu – tak akorát na stvoření života –, přijde na svět vyvolený jedinec obdařený vědomím.
    Jmenoval se Já-Kob.
    Vytáhli ho ze tmy. Z horka. Jak pomalu vychládal, cítil uvnitř sebe něco pobublávajícího, něco neskutečně životadárného, šťavnatého, chutného a… k zbláznění rudého. Cítil, že právě to uvnitř jej činí tím, čím je navenek.
    Otevřel oči.
    První okamžiky existence mu nepřipadaly nikterak zázračné. Spíš naopak. Motala se mu hlava, cítil se špinavý, upocený a jaksi umaštěný. Spolu s ním ležel na stejném místě tucet jemu podobných. Hned jak je ale spatřil, věděl, že je jiný. Předurčený k tomu nebýt jejich druhem.
    Převalil se na bok, aby se mohl lépe porozhlédnout. Ležel na tvrdém plácku, kde jediným pozitivem byl občas pofukující větřík. Pak shůry začalo sněžit. Já-Kob otevřel ústa a chytal vločky na jazyk. Chutnaly sladce. Vpíjely se mu do těla a on se díky nim cítil lépe. Připraven na svůj úděl. Na svůj velký úkol. Jenže co tím úkolem má být, to zatím netušil. Náhle se rovina pod ním začala otřásat. Já-Kobovi připadalo, že odplouvá. Pryč od místa, kde vznikl. Neustále pátral ve svém okolí po dalších známkách inteligence, ale v kulatých obličejích a tupých výrazech viděl jen odevzdání a smíření se s tím, že tu budou tvrdnout do skonání světa. Svět… Poznal toho z něj zatím žalostně málo.
    Vyskládali jej s ostatními do řady, kde měl čekat. „Na co?“ ptal se.
    Nikdo mu neodpověděl.
    Bylo mu líto sebe sama. Uvědomoval si víc než ostatní – uvědomoval si i to, že si uvědomuje –, ale bylo mu to úplně k ničemu. Byl uvězněný stejně jako oni. Nemohl vystoupit ze své fyzické schránky, nedokázal přemoci zákony přirozenosti, jež ho svazovaly.
    Bylo to k pláči, a tak plakal.
    A do pláče si zpíval slova, která se mu hlavou neustále přelévala: „Já-Kob, blíže k… Já-Kob, blíže k…“ Blíže k čemu?
    Jeho vnitřní podstata, dříve tak chutná a výživná, mu připadala víc a víc mdlá. Zkažená. Byl sám sobě odporný.
    Druhů-nedruhů ubývalo, až zbyl Já-Kob sám. Zazvonil zvonec.
    To je umíráček? blesklo mu hlavou. Ne, to nedopustí. Musí se odsud dostat, prostě musí! Z posledních sil zvedl své těstovité tělo a centimetr po centimetru ho soukal z místa, jež se mu mělo stát hrobem.
    Já-Kob narazil na neviditelnou bariéru. Tohle byl teprve konec. Konec jeho světa. Zhroutil se.

Photo by Valentina Locatelli on Unsplash

    „Dobrý den,“ ozvalo se.
    „Dobrej.“
    Já-Kob zvedl pohled. Naslouchal všudypřítomným hlasům. Museli to být nějací nepředstavitelně obrovští bohové, přesahující jeho dimenzi.
    „Prosil bych jednu –“
    Poslednímu slovu Já-Kob nerozuměl, ale měl neodbytné tušení, že se mluví o něm.
    „S pudinkem, nebo s marmeládou? S marmeládou je za polovic, už je včerejší.“
    „A je ta marmeláda červená, nebo oranžová?“
    „Je jahodová, mladej. Hádej.“
    „Tak s marmeládou.“
    Nadpřirozená síla vynesla Já-Koba, vědomím obdařeného vyvoleného, ze světa, který dosud považoval za jediný možný. To musí být nějaká vesmírná loď, pomyslel si, jakmile jej obklopil neznámý elektrizující materiál. Tak lesklý a tak šustivý. Po dobu krátkého letu byl šťastný jako nikdy před tím. Konečně se někam podívá!
    Jenže se před ním zhmotnila černá díra. A v ní… Ach ne! Než stačil cokoliv udělat, říct či aspoň gestem zaprotestovat, jeho tělo bylo rozerváno na kusy zubatým netvorem, přebývajícím v té černé díře. Já-Kobova rudá podstata, jeho jádro, centrum životní energie, navždy odtekla do netvorova chřtánu. Vědomí vyhaslo.
    „Fuj!“ vyplivl chlapec kusy ztvrdlé koblihy na chodník. „Měl jsem si radši koupit tu pudinkovou.“

Chůvička (povídka)

Vyběhnu do čerstvého prašanu bos, na sobě jen kalhoty od pyžama a tričko. Sníh mi pod nohama zachřoupe. Do odkrytých částí těla se mi zahryzne mráz a způsobí husí kůži. A jak se teprve cítí ona? Zkontroluju, jestli je dost zachumlaná. Naštěstí ano. Ale i tak – jak dlouho může osmiměsíční holčička vydržet venku v zimě a v noci?

*

Dcera se v postýlce neklidně zavrtí. Všimnu si toho pohybu na displeji moderní videochůvičky, kterou jsme s Violkou dostali od babiček k „předčasnému ježíšku“. Značka EasierLife – Snazší život. Od toho rána, kdy byly silnice namrzlé, ale zimní pneumatiky ještě nepovinné, není můj a Violčin život snadný ani trochu. Chůvička nám měla pomoct zvládat neskutečně se vlekoucí večery a uspávání. Tuhle část otcovství nenávidím. Tu neustálou zodpovědnost. Díky chůvičce se můžu aspoň trochu cítit jako člověk. Můžu odejít z ložnice, opláchnout se, něco si uvařit, poklidit…, aniž bych šílel strachy, že se něco stane i jí.
    Violka začne pobrekávat. Chůvička mi ten zvuk reprodukuje s dvouvteřinovým zpožděním. Nechám rozmyté nádobí nádobím a vejdu do ložnice.
    „Ššš, táta je tady. Kde máš dudlíček?“ Pohmatem najdu cumel za polštářem a dám jí ho. Violka se uklidní. „No vidíš, nic se neděje. Jenom ti vypadl. Spinkej dál.“
    Slabě slyším svůj hlas z chůvičky, kterou jsem nechal v kuchyni. Je to zvláštní. Představuju si, že právě teď jsou vedle na obrazovce vidět mé ruce, jak hladí dceru po vláskách.
    „Táta je s tebou a mamince se o tobě určitě taky zdá,“ řeknu. Mou větu v reproduktoru ovšem následuje zvuk, který v ložnici nikdo nevydal. Jako by se tomu někdo zle uchechtl.
    Tiše vycouvám od postýlky a zavřu za sebou. Chůvička stojí na mikrovlnce. Vidím Violku, jak oddychuje. V nočnímu režimu je obraz celý dozelena.
    Matrací roubí bílé dřevěné žbrdlinky. Vypadá to, jako by dcera spala v kleci, a přitom je na tom nejláskyplnějším místě, v srdci celé rodiny. Na ničem nezáleží víc, než aby ten čas bez mámy zvládla. A aby se nám Petra co nejdřív vrátila.
    Náhle se mezi tyčkami cosi mihne. Upřeně chůvičku sleduju. Je to nějaký stín. Ale stín čeho? Okno je zavřené, závěsy by se větrem sotva mohly pohnout.
    Stín se jako nějaký tlustý had proplétá mezi příčkami směrem k dceřině hlavě. Tam zamíří nad polštář a nabere tvar ruky se štíhlými prsty. Učiní povědomý pohyb. Hladí ji po vláskách stejně jako já.
    Popadnu chůvičku a spěchám do ložnice. Může to být chyba přenosu obrazu? Opakují se mé pohyby s nějakou pokřivenou prodlevou?
    Violka spí. O svém vyděšeném otci nemá ponětí. Nakloním se nad ni. Teď by měl být v chůvičce vidět můj vlastní zmatený obličej. Ověřím to. Výraz toho chlapa mě poleká. Kruhy pod očima, strniště na propadlých tvářích... Kdy jsem se naposledy vyspal? To bylo někdy v minulém životě, v životě před nehodou.    Chůvička je v pořádku; to mně hrabe a já se tomu ani nedivím. Mozek už dávno přešel do nouzového režimu. Vydechnu si. Halucinace, jasně, tím se to všechno vysvětluje.
    „Nechej mi ji,“ pronese zničehonic chůvička. „Já se o ni postarám.“ Má hluboký ženský hlas.
    Stále ve stejné pozici, nakloněn nad Violkou, se podívám na přístroj. Na místě, kde mám být já, vidím postavu v tmavých dámských šatech s plandavými rukávy. Na hlavě má složitě vyčesaný drdol, jako by byla z jiného století, a na rukou dlouhé nehty. Jejich špičky se blíží k dceřině tváři.
    „Nechej mi ji,“ zopakuje šepot. Žena cukne rukou a Violce se na tváři objeví šrám.
    „Dost!“ vyrazím ze sebe. Violka sebou trhne, ale neprobudí se.
    Nemůžu odlepit oči od displeje. Natáhnu ruku s chůvičkou ke kamerce na poličce. Zrak mi sjede přímo do čočky. Dvě vteřiny nato postava na obrazovce vzhlédne také.
    Ze zeleně zbarvené noční scény září do tmy rudé oči.
    Tvář jí znetvoří hněv. Nevím, co je zač, ale žena už to není.
    Odhodím chůvičku – přistane na Petřině polovině manželské postele – a oběma rukama se pokusím vzít Violku z postýlky.
    Jenže… to nejde!
    „Já se o ni postarám.“

    Podeberu dceru i s peřinkou. „Ne, to je moje práce. Já jsem její táta.“

    Přetahuju se s neviditelnými silami, jež mi nechtějí dceru vydat. Vtom záře vycházející z chůvičky zesílí a zalije celý pokoj. Záhy se světlo roztříští na nespočet bílých jisker, které se pomalu snášejí tmou jako sněhové vločky.

    Konečně k sobě mohu dceru přivinout. Cítím, že se mnou, Violkou a chůvičkou je v ložnici někdo čtvrtý. Někdo, kdo ta zlá pouta zpřetrhal. Na nic nečekám a vyběhnu z domu s dcerou v náručí.

*

Photo by Lasse Møller on Unsplash

Violka se probouzí, pokňourává. Sněhové vločky se snášejí kuželem světla pod lampou před naším domkem.

    Ulicí se rozezní vyzvánění mobilu. Trhnu sebou. Ten telefon je můj a vibruje mi v kapse. Opatrně zpod dcery vyprostím pravou ruku, na jednom předloktí ji chvíli udržím. Třesoucími se prsty hovor přijmu.
    „Pan Navrátil?“
    „Ano?“
    „Vaše žena…“
    Zastaví se mi dech a snad i srdce. „Co je s ní?“
    „Dobré zprávy. Petra se probudila z kómatu.“
    Telefon mi vyklouzne z dlaně úlevou.
    Z otevřených dveří, jimiž jsme utekli, se ozve digitální zvonkohra. Line se ven až z ložnice. Tóny oznamují, že chůvička se vypíná.
    Jdeme dovnitř. Možná budeme mít mámu doma už na Vánoce.