05. Michal Viewegh: Povídky o nelásce

Nepovídky o ničem

Povídky o nelásce jsou plné autorských chyb, zmatených a promarněných příběhů

Na internetové Databázi knih jde o nejhůře (zároveň však zatím nejméně) hodnocenou knihu Michala Viewegha. Uživatelé píšou v komentářích o „podrazu na čtenáře“, „lámání hole nad autorem“, „největším zklamání“, „povídkách naprosto o prdu“ a „vrcholu tvůrčí impotence“. Představte si, že by se tato tvrzení objevila jako tzv. blurby neboli výkřiky na obálce. Alespoň by si kniha na nic nehrála. Přesto přese všechno se knize dostává výsostného místa v knihkupectvích a v několika týdnech se jí podařilo zabodovat v žebříčcích prodejů.

Podraz na čtenáře?

Dovolím si úvodem parafrázovat autora samého a k případné otázce, zda jde skutečně o podraz na čtenáře, bych nejprve rád uvedl několik stručných čísel (čísla nelžou): Kniha má 232 stran. Posledních 100 stran, tedy téměř polovinu, zabírá divadelní hra „Růže pro Markétu“, kterou Viewegh, dle své vlastní poznámky na konci, napsal v roce 1990 a poprvé vydal 2004. Hra s povídkami nijak nesouvisí. Její zařazení do sbírky vypadá spíše jako nápad nakladatele než záměr autora. Má totiž jediný účel – přidat knize na objemu. Z dalšího uvažování o sbírce tedy můžeme „Markétu“ s nezlomeným srdcem vynechat.
Sazba v poměrně malém formátu publikace je upravena tak, že na jedné průměrné straně není ani celá normostrana (1800 znaků vč. mezer) textu. Budeme-li hodně velkorysí, mají všechny povídky dohromady rozsah cca 60 normostran. Ale pozor, nejméně tři z nich vyšly už dříve v jiných knihách: „Iglú“ v Až se zamiluju, „Cesta je cíl“ pod názvem „Klinika manželské smrti“ v Nových povídkách o ženách a „Lenka a spící princ“ ve Městě mezi zelenými kopci. Vše to jsou tituly vyšlé pod značkou Listen, která je nyní stejně jako Ikar součástí Euromedie. Takže to zůstalo doma, nic to ale nemění na tom, že celkový rozsah nového materiálu je o dalších pár stránek chudší. Dodejme, že Viewegh pod Ikarem už si seberecyklaci vyzkoušel, když do první knihy, kterou u nového nakladatele vydal (Muž a žena, 2018), zařadil celou starší povídku „Zmenšený muž“ ze sbírky Zpátky ve hře.

Povídky o kom, o čem…

Povídky o nelásce svým názvem zřetelně odkazují k Vieweghovým starším sbírkám, kterými byly Povídky o manželství a sexu (1999) a Povídky o lásce (2009). Novinka vyšla letos, po dalších deseti letech. Můžeme se tedy na vývoj Vieweghovy povídkové tvorby podívat v zajímavém rozpětí dvaceti let. Každá sbírka vznikala a byla přijímána ve zcela jiném kontextu.
V roce 1999 měl za sebou Viewegh první velké romány jako Báječná léta, Výchovu dívek a Účastníky. Jako právě rozzářená literární hvězda přirozeně vzbuzoval pozornost. Povídky o manželství a sexu uvedly na scénu postavu Oskara, pomrkávající na čtenáře ve zřejmém autobiografickém gestu. Četly se tak trochu jako bulvár. Na tu dobu možná otevřeně (dnes už by něco takového nikoho nepobouřilo) líčily sexuální eskapády hlavního hrdiny a působily, že psát tímto způsobem je neuvěřitelně snadné a přirozené. Žádné zaumnosti, stačí dle rady Vaculíka „napsat pokud možno dobře, cos udělal špatně“.

2019 – 2009 – 1999. Třikrát Viewegh v Povídkách o...

Povídky o lásce byly jiné. Nejznámější český spisovatel seděl na pomyslném trůně už dost dlouho, několika méně pozitivně přijímanými díly se pod ním občas i otřásl a na vrchol se drali jiní adepti. Mistr potřeboval ukázat, co umí. A dokázal to skvěle. Povídky o lásce byly vrcholem Vieweghovy povídkové tvorby. Žádný Oskar, nenápadná červená knížečka je plná skvěle odpozorovaných mikrokonfliktů nejrůznějších párů a zobrazuje lásku v mnoha podobách. Řemeslně je bravurní, Viewegh přesně odkrýval to, co v danou chvíli odkrýt potřeboval, aby zapůsobil. Všechny povídky byly o něčem, mnohdy měly překvapivou pointu, která ale nebyla nahodilá ani samoúčelná.
V posledních letech vyšly ještě dvě povídkové sbírky – Zpátky ve hře (2015) a Bůh v renaultu (2017). Knížky to byly krátké (kdyby vyšly v jednom svazku, měly by možná rozsah jako autorova první sbírka), ale nepůsobily odbytě. Oskar se vrátil, se všemi těmi autobiografickými hrátkami, a byla to hra opět trošku bulvární, ale nikoliv nezajímavá. Na pointy se částečně rezignovalo ve prospěch hořkosti a autentičnosti, ale pravdivost, s jakou byly povídky psány, byla osvěžující, jakoby osvobozující a snad i léčivá. Při zpětném ohlédnutí je zřejmé jedno: Vieweghovy sbírky povídek jsou čím dál kratší. Tím se dostáváme ke sbírce poslední.

Neláska k literatuře

V Povídkách o nelásce hraje Oskar zase prim. Nefiguruje ve všech, ale kde ano, podobá se Oskarovi ze sbírek z let 2015 a 2017. Kvalita psaní však oproti nim neuvěřitelně upadla. Povídky jako „Lenka a spící princ“ nebo „O lakomé Barče“ se rozbíhají nějakým směrem, aby byly zcela nepochopitelně uťaty, bez konce, bez pocitu, že by byly o něčem. Povídka „Iglú“ je velice zmatená. Není v ní ujasněno, v jakém vztahu je postava Daniela s Hedvikou, jeho ex. Nejprve se píše, že „se znovu vdala, čímž se definitivně zbavila jeho příjmení“ (s. 55). Poté je uvedeno, že se stále vídají „při závěrečných rozvodových jednáních“ (s. 57). Na další stránce je Hedvičin nový partner označován jen jako „přítel“ (s. 58). Pak se najednou dozvídáme, že se s Danielem „neviděli tři roky“ (s. 59), ale přitom mají dceru, o níž se v péči evidentně střídají a nutně spolu za tímto účelem komunikují, viz s. 62:

Obálky nově vydávaných Vieweghových knih
v Ikaru navrhuje Soňa Šedivá (zdroj: Ikar.cz).

„Chtěla jsem ti to říct sama, ale máma mi to zakázala.“
„Proč?“
„Prej že ti to řekne sama.“
„A proč mi to teda neřekla?!“ namítne Daniel logicky, a proto podrážděně.

Zatímco Daniel na konci povídky pronese „chápu“, čtenář nechápe vůbec nic. Promluvy v dialozích na sebe v povídkách nenavazují a působí, jako že autor neví nebo zapomíná, o čem píše. Na stránkách 50 a 51 si přečteme tuto nelogičnost:
(…) v očích neoholeného muže spatřil pobouřený nesouhlas.
„Kam si jako myslíš, že jdeš?“ zeptal se ho ten chlap.
(…)
Neoholený muž nespokojeně sykl.
„To je ovšem těžký!“ promluvil poprvé.

A na straně 99 to pro změnu takto pěkně nenavazuje:
„Teda, ty seš ale už vážně –!“ zvolá Antonín užasle, ale před koncem věty se zarazí a vrtí nechápavě hlavou.
„No co? Co jsem? Co jsem neuvěřitelně?! Jen to řekni!“

[zvýraznění LV]

Některé chyby jsou z nepozornosti, jako ta na s. 42: „Její pohled byl už spíše neadresný, nicméně i nadále vykazoval poctivé úsilí vracet se k Oskaru obličeji.“, jiné by odhalila důkladnější korektura, např. špatné členění dialogu na s. 123 (včetně zapomenuté mezery). Takové věci by se daly odpustit, ale Viewegh jako by zapomněl na základní pravidla řemesla a Povídky o nelásce jsou plné nadbytečných slov. Zejména některá příslovce v uvozovacích větách jsou vyloženě směšná, jako to na s. 113:
„Rodiče už nemám – a nemám ani moc přátel. A kromě toho jsi to sama řekla: bývalou!“ zdůraznil jsem významně.
Aktuální členění výpovědi (slovosled) – kurzíva – vykřičník – sloveso „zdůraznit“ – příslovce „významně“. Pět různých prostředků ke zdůraznění jediného slova. To je v říši literatury elegantní asi jako trhat borůvky hřebenem. Tak píše jen autor, který si skutečně není jistý, zda bude pochopen správně. Tak píše, inu, začátečník.

Zpátky na začátek

Opravdu těžko říct, proč je to bestseller. Jediné možné vysvětlení je, že stále dobíhá setrvačnost Vieweghovy někdejší popularity. Možná pomohla reklama, i když plakáty v pražském metru nesly poněkud stupidní nálepku „manželské povídky s bonusem“ (to se k nim fasuje aviváž?). Nevím, jestli když Euromedia kupovala „brand Viewegh“, tušila, že bude muset prodávat navoněné nic (a ještě k tomu s bonusem). Podle mě půjdou prodeje po takových knížkách, jakou jsou Povídky o nelásce, neúprosně dolů.
V jednom odstavci na zadní záložce je dvakrát přídavné jméno „nejúspěšnější“. Podobnými superlativy lze házet v míře libovolné a bůhví, co se tím chce vlastně říct. Aktuálně nejúspěšnějším českým spisovatelem Michal Viewegh rozhodně není. Úspěch by pro něj byl, kdyby dokázal napsat knihu, za kterou by se nemusel stydět. Obyčejnou plnohodnotnou knížku, ať už povídky nebo cokoliv jiného, kterou by beze vší přehnané pompy vydalo nakladatelství, jež by jí věnovalo náležitou péči. Je ve Vieweghově případě vůbec možné začít tak nějak od začátku, tj. opravdovou spisovatelskou prací bez zastíracích podvůdků kvůli nabobtnání rozsahu? Pokud se mu to podaří, bude moct zapracovat na tom, aby časem znovu psal bestsellery.

VIEWEGH, Michal: Povídky o nelásce. Euromedia Group – Ikar, Praha: 2019.

Příště se podíváme do oblasti přiznaně a záměrně brakové – na žánrovou tvorbu Františka Kotlety, která letos zajímavě opsala kruh novým vydáním Poutníka z Mohameda: Alláhova hněvu. Článek vyjde opět v neděli, a to 16. června 2019.