úterý 29. prosince 2020

Já-Kob (povídka)

Byla tma a v té tmě bílý prach.
    Říká se, že když toho prachu zbývá jen trochu – tak akorát na stvoření života –, přijde na svět vyvolený jedinec obdařený vědomím.
    Jmenoval se Já-Kob.
    Vytáhli ho ze tmy. Z horka. Jak pomalu vychládal, cítil uvnitř sebe něco pobublávajícího, něco neskutečně životadárného, šťavnatého, chutného a… k zbláznění rudého. Cítil, že právě to uvnitř jej činí tím, čím je navenek.
    Otevřel oči.
    První okamžiky existence mu nepřipadaly nikterak zázračné. Spíš naopak. Motala se mu hlava, cítil se špinavý, upocený a jaksi umaštěný. Spolu s ním ležel na stejném místě tucet jemu podobných. Hned jak je ale spatřil, věděl, že je jiný. Předurčený k tomu nebýt jejich druhem.
    Převalil se na bok, aby se mohl lépe porozhlédnout. Ležel na tvrdém plácku, kde jediným pozitivem byl občas pofukující větřík. Pak shůry začalo sněžit. Já-Kob otevřel ústa a chytal vločky na jazyk. Chutnaly sladce. Vpíjely se mu do těla a on se díky nim cítil lépe. Připraven na svůj úděl. Na svůj velký úkol. Jenže co tím úkolem má být, to zatím netušil. Náhle se rovina pod ním začala otřásat. Já-Kobovi připadalo, že odplouvá. Pryč od místa, kde vznikl. Neustále pátral ve svém okolí po dalších známkách inteligence, ale v kulatých obličejích a tupých výrazech viděl jen odevzdání a smíření se s tím, že tu budou tvrdnout do skonání světa. Svět… Poznal toho z něj zatím žalostně málo.
    Vyskládali jej s ostatními do řady, kde měl čekat. „Na co?“ ptal se.
    Nikdo mu neodpověděl.
    Bylo mu líto sebe sama. Uvědomoval si víc než ostatní – uvědomoval si i to, že si uvědomuje –, ale bylo mu to úplně k ničemu. Byl uvězněný stejně jako oni. Nemohl vystoupit ze své fyzické schránky, nedokázal přemoci zákony přirozenosti, jež ho svazovaly.
    Bylo to k pláči, a tak plakal.
    A do pláče si zpíval slova, která se mu hlavou neustále přelévala: „Já-Kob, blíže k… Já-Kob, blíže k…“ Blíže k čemu?
    Jeho vnitřní podstata, dříve tak chutná a výživná, mu připadala víc a víc mdlá. Zkažená. Byl sám sobě odporný.
    Druhů-nedruhů ubývalo, až zbyl Já-Kob sám. Zazvonil zvonec.
    To je umíráček? blesklo mu hlavou. Ne, to nedopustí. Musí se odsud dostat, prostě musí! Z posledních sil zvedl své těstovité tělo a centimetr po centimetru ho soukal z místa, jež se mu mělo stát hrobem.
    Já-Kob narazil na neviditelnou bariéru. Tohle byl teprve konec. Konec jeho světa. Zhroutil se.
Photo by Valentina Locatelli on Unsplash
    „Dobrý den,“ ozvalo se.
    „Dobrej.“
    Já-Kob zvedl pohled. Naslouchal všudypřítomným hlasům. Museli to být nějací nepředstavitelně obrovští bohové, přesahující jeho dimenzi.
    „Prosil bych jednu –“
    Poslednímu slovu Já-Kob nerozuměl, ale měl neodbytné tušení, že se mluví o něm.
    „S pudinkem, nebo s marmeládou? S marmeládou je za polovic, už je včerejší.“
    „A je ta marmeláda červená, nebo oranžová?“
    „Je jahodová, mladej. Hádej.“
    „Tak s marmeládou.“
    Nadpřirozená síla vynesla Já-Koba, vědomím obdařeného vyvoleného, ze světa, který dosud považoval za jediný možný. To musí být nějaká vesmírná loď, pomyslel si, jakmile jej obklopil neznámý elektrizující materiál. Tak lesklý a tak šustivý. Po dobu krátkého letu byl šťastný jako nikdy před tím. Konečně se někam podívá!
    Jenže se před ním zhmotnila černá díra. A v ní… Ach ne! Než stačil cokoliv udělat, říct či aspoň gestem zaprotestovat, jeho tělo bylo rozerváno na kusy zubatým netvorem, přebývajícím v té černé díře. Já-Kobova rudá podstata, jeho jádro, centrum životní energie, navždy odtekla do netvorova chřtánu. Vědomí vyhaslo.
    „Fuj!“ vyplivl chlapec kusy ztvrdlé koblihy na chodník. „Měl jsem si radši koupit tu pudinkovou.“

úterý 15. prosince 2020

Haiku (1)


na bradě raší
jednoleté strniště
jak ten čas plyne



vzpomínky v proudu
vlhké časy předjaří
první polibek



kdosi mi ve tmě
namíchal víno s kolou
šeptám si: "Dobrou."



pod nočním nebem
zapudrovat tváře hvězd
bez uzardění



toužím lehkými
pohyby krásnit Vesmír
jako indián



vpouštím do domu
noc jako stvořenou pro
nedořečeno



jednou lehnem si
spolu pod polární zář
a budeme spát



na schodech sedí
poodkrývá dlaní čaj
volá S.O.S.



v peřinách oparu
svatý Václav zlatí den
dvacetikorunou

Chůvička (povídka)

Vyběhnu do čerstvého prašanu bos, na sobě jen kalhoty od pyžama a tričko. Sníh mi pod nohama zachřoupe. Do odkrytých částí těla se mi zahryzne mráz a způsobí husí kůži. A jak se teprve cítí ona? Zkontroluju, jestli je dost zachumlaná. Naštěstí ano. Ale i tak – jak dlouho může osmiměsíční holčička vydržet venku v zimě a v noci?
*

Dcera se v postýlce neklidně zavrtí. Všimnu si toho pohybu na displeji moderní videochůvičky, kterou jsme s Violkou dostali od babiček k „předčasnému ježíšku“. Značka EasierLife – Snazší život. Od toho rána, kdy byly silnice namrzlé, ale zimní pneumatiky ještě nepovinné, není můj a Violčin život snadný ani trochu. Chůvička nám měla pomoct zvládat neskutečně se vlekoucí večery a uspávání. Tuhle část otcovství nenávidím. Tu neustálou zodpovědnost. Díky chůvičce se můžu aspoň trochu cítit jako člověk. Můžu odejít z ložnice, opláchnout se, něco si uvařit, poklidit…, aniž bych šílel strachy, že se něco stane i jí.
    Violka začne pobrekávat. Chůvička mi ten zvuk reprodukuje s dvouvteřinovým zpožděním. Nechám rozmyté nádobí nádobím a vejdu do ložnice.
    „Ššš, táta je tady. Kde máš dudlíček?“ Pohmatem najdu cumel za polštářem a dám jí ho. Violka se uklidní. „No vidíš, nic se neděje. Jenom ti vypadl. Spinkej dál.“
    Slabě slyším svůj hlas z chůvičky, kterou jsem nechal v kuchyni. Je to zvláštní. Představuju si, že právě teď jsou vedle na obrazovce vidět mé ruce, jak hladí dceru po vláskách.
    „Táta je s tebou a mamince se o tobě určitě taky zdá,“ řeknu. Mou větu v reproduktoru ovšem následuje zvuk, který v ložnici nikdo nevydal. Jako by se tomu někdo zle uchechtl.
    Tiše vycouvám od postýlky a zavřu za sebou. Chůvička stojí na mikrovlnce. Vidím Violku, jak oddychuje. V nočnímu režimu je obraz celý dozelena.
    Matrací roubí bílé dřevěné žbrdlinky. Vypadá to, jako by dcera spala v kleci, a přitom je na tom nejláskyplnějším místě, v srdci celé rodiny. Na ničem nezáleží víc, než aby ten čas bez mámy zvládla. A aby se nám Petra co nejdřív vrátila.
    Náhle se mezi tyčkami cosi mihne. Upřeně chůvičku sleduju. Je to nějaký stín. Ale stín čeho? Okno je zavřené, závěsy by se větrem sotva mohly pohnout.
    Stín se jako nějaký tlustý had proplétá mezi příčkami směrem k dceřině hlavě. Tam zamíří nad polštář a nabere tvar ruky se štíhlými prsty. Učiní povědomý pohyb. Hladí ji po vláskách stejně jako já.
    Popadnu chůvičku a spěchám do ložnice. Může to být chyba přenosu obrazu? Opakují se mé pohyby s nějakou pokřivenou prodlevou?
    Violka spí. O svém vyděšeném otci nemá ponětí. Nakloním se nad ni. Teď by měl být v chůvičce vidět můj vlastní zmatený obličej. Ověřím to. Výraz toho chlapa mě poleká. Kruhy pod očima, strniště na propadlých tvářích... Kdy jsem se naposledy vyspal? To bylo někdy v minulém životě, v životě před nehodou.    Chůvička je v pořádku; to mně hrabe a já se tomu ani nedivím. Mozek už dávno přešel do nouzového režimu. Vydechnu si. Halucinace, jasně, tím se to všechno vysvětluje.
    „Nechej mi ji,“ pronese zničehonic chůvička. „Já se o ni postarám.“ Má hluboký ženský hlas.
    Stále ve stejné pozici, nakloněn nad Violkou, se podívám na přístroj. Na místě, kde mám být já, vidím postavu v tmavých dámských šatech s plandavými rukávy. Na hlavě má složitě vyčesaný drdol, jako by byla z jiného století, a na rukou dlouhé nehty. Jejich špičky se blíží k dceřině tváři.
    „Nechej mi ji,“ zopakuje šepot. Žena cukne rukou a Violce se na tváři objeví šrám.
    „Dost!“ vyrazím ze sebe. Violka sebou trhne, ale neprobudí se.
    Nemůžu odlepit oči od displeje. Natáhnu ruku s chůvičkou ke kamerce na poličce. Zrak mi sjede přímo do čočky. Dvě vteřiny nato postava na obrazovce vzhlédne také.
    Ze zeleně zbarvené noční scény září do tmy rudé oči.
    Tvář jí znetvoří hněv. Nevím, co je zač, ale žena už to není.
    Odhodím chůvičku – přistane na Petřině polovině manželské postele – a oběma rukama se pokusím vzít Violku z postýlky.
    Jenže… to nejde!
    „Já se o ni postarám.“
    Podeberu dceru i s peřinkou. „Ne, to je moje práce. Já jsem její táta.“
    Přetahuju se s neviditelnými silami, jež mi nechtějí dceru vydat. Vtom záře vycházející z chůvičky zesílí a zalije celý pokoj. Záhy se světlo roztříští na nespočet bílých jisker, které se pomalu snášejí tmou jako sněhové vločky.
    Konečně k sobě mohu dceru přivinout. Cítím, že se mnou, Violkou a chůvičkou je v ložnici někdo čtvrtý. Někdo, kdo ta zlá pouta zpřetrhal. Na nic nečekám a vyběhnu z domu s dcerou v náručí.

*
Photo by Lasse Møller on Unsplash

Violka se probouzí, pokňourává. Sněhové vločky se snášejí kuželem světla pod lampou před naším domkem.
    Ulicí se rozezní vyzvánění mobilu. Trhnu sebou. Ten telefon je můj a vibruje mi v kapse. Opatrně zpod dcery vyprostím pravou ruku, na jednom předloktí ji chvíli udržím. Třesoucími se prsty hovor přijmu.
    „Pan Navrátil?“
    „Ano?“
    „Vaše žena…“
    Zastaví se mi dech a snad i srdce. „Co je s ní?“
    „Dobré zprávy. Petra se probudila z kómatu.“
    Telefon mi vyklouzne z dlaně úlevou.
    Z otevřených dveří, jimiž jsme utekli, se ozve digitální zvonkohra. Line se ven až z ložnice. Tóny oznamují, že chůvička se vypíná.
    Jdeme dovnitř. Možná budeme mít mámu doma už na Vánoce.