Chůvička (povídka)

Vyběhnu do čerstvého prašanu bos, na sobě jen kalhoty od pyžama a tričko. Sníh mi pod nohama zachřoupe. Do odkrytých částí těla se mi zahryzne mráz a způsobí husí kůži. A jak se teprve cítí ona? Zkontroluju, jestli je dost zachumlaná. Naštěstí ano. Ale i tak – jak dlouho může osmiměsíční holčička vydržet venku v zimě a v noci?

*

Dcera se v postýlce neklidně zavrtí. Všimnu si toho pohybu na displeji moderní videochůvičky, kterou jsme s Violkou dostali od babiček k „předčasnému ježíšku“. Značka EasierLife – Snazší život. Od toho rána, kdy byly silnice namrzlé, ale zimní pneumatiky ještě nepovinné, není můj a Violčin život snadný ani trochu. Chůvička nám měla pomoct zvládat neskutečně se vlekoucí večery a uspávání. Tuhle část otcovství nenávidím. Tu neustálou zodpovědnost. Díky chůvičce se můžu aspoň trochu cítit jako člověk. Můžu odejít z ložnice, opláchnout se, něco si uvařit, poklidit…, aniž bych šílel strachy, že se něco stane i jí.
    Violka začne pobrekávat. Chůvička mi ten zvuk reprodukuje s dvouvteřinovým zpožděním. Nechám rozmyté nádobí nádobím a vejdu do ložnice.
    „Ššš, táta je tady. Kde máš dudlíček?“ Pohmatem najdu cumel za polštářem a dám jí ho. Violka se uklidní. „No vidíš, nic se neděje. Jenom ti vypadl. Spinkej dál.“
    Slabě slyším svůj hlas z chůvičky, kterou jsem nechal v kuchyni. Je to zvláštní. Představuju si, že právě teď jsou vedle na obrazovce vidět mé ruce, jak hladí dceru po vláskách.
    „Táta je s tebou a mamince se o tobě určitě taky zdá,“ řeknu. Mou větu v reproduktoru ovšem následuje zvuk, který v ložnici nikdo nevydal. Jako by se tomu někdo zle uchechtl.
    Tiše vycouvám od postýlky a zavřu za sebou. Chůvička stojí na mikrovlnce. Vidím Violku, jak oddychuje. V nočnímu režimu je obraz celý dozelena.
    Matrací roubí bílé dřevěné žbrdlinky. Vypadá to, jako by dcera spala v kleci, a přitom je na tom nejláskyplnějším místě, v srdci celé rodiny. Na ničem nezáleží víc, než aby ten čas bez mámy zvládla. A aby se nám Petra co nejdřív vrátila.
    Náhle se mezi tyčkami cosi mihne. Upřeně chůvičku sleduju. Je to nějaký stín. Ale stín čeho? Okno je zavřené, závěsy by se větrem sotva mohly pohnout.
    Stín se jako nějaký tlustý had proplétá mezi příčkami směrem k dceřině hlavě. Tam zamíří nad polštář a nabere tvar ruky se štíhlými prsty. Učiní povědomý pohyb. Hladí ji po vláskách stejně jako já.
    Popadnu chůvičku a spěchám do ložnice. Může to být chyba přenosu obrazu? Opakují se mé pohyby s nějakou pokřivenou prodlevou?
    Violka spí. O svém vyděšeném otci nemá ponětí. Nakloním se nad ni. Teď by měl být v chůvičce vidět můj vlastní zmatený obličej. Ověřím to. Výraz toho chlapa mě poleká. Kruhy pod očima, strniště na propadlých tvářích... Kdy jsem se naposledy vyspal? To bylo někdy v minulém životě, v životě před nehodou.    Chůvička je v pořádku; to mně hrabe a já se tomu ani nedivím. Mozek už dávno přešel do nouzového režimu. Vydechnu si. Halucinace, jasně, tím se to všechno vysvětluje.
    „Nechej mi ji,“ pronese zničehonic chůvička. „Já se o ni postarám.“ Má hluboký ženský hlas.
    Stále ve stejné pozici, nakloněn nad Violkou, se podívám na přístroj. Na místě, kde mám být já, vidím postavu v tmavých dámských šatech s plandavými rukávy. Na hlavě má složitě vyčesaný drdol, jako by byla z jiného století, a na rukou dlouhé nehty. Jejich špičky se blíží k dceřině tváři.
    „Nechej mi ji,“ zopakuje šepot. Žena cukne rukou a Violce se na tváři objeví šrám.
    „Dost!“ vyrazím ze sebe. Violka sebou trhne, ale neprobudí se.
    Nemůžu odlepit oči od displeje. Natáhnu ruku s chůvičkou ke kamerce na poličce. Zrak mi sjede přímo do čočky. Dvě vteřiny nato postava na obrazovce vzhlédne také.
    Ze zeleně zbarvené noční scény září do tmy rudé oči.
    Tvář jí znetvoří hněv. Nevím, co je zač, ale žena už to není.
    Odhodím chůvičku – přistane na Petřině polovině manželské postele – a oběma rukama se pokusím vzít Violku z postýlky.
    Jenže… to nejde!
    „Já se o ni postarám.“

    Podeberu dceru i s peřinkou. „Ne, to je moje práce. Já jsem její táta.“

    Přetahuju se s neviditelnými silami, jež mi nechtějí dceru vydat. Vtom záře vycházející z chůvičky zesílí a zalije celý pokoj. Záhy se světlo roztříští na nespočet bílých jisker, které se pomalu snášejí tmou jako sněhové vločky.

    Konečně k sobě mohu dceru přivinout. Cítím, že se mnou, Violkou a chůvičkou je v ložnici někdo čtvrtý. Někdo, kdo ta zlá pouta zpřetrhal. Na nic nečekám a vyběhnu z domu s dcerou v náručí.

*

Photo by Lasse Møller on Unsplash

Violka se probouzí, pokňourává. Sněhové vločky se snášejí kuželem světla pod lampou před naším domkem.

    Ulicí se rozezní vyzvánění mobilu. Trhnu sebou. Ten telefon je můj a vibruje mi v kapse. Opatrně zpod dcery vyprostím pravou ruku, na jednom předloktí ji chvíli udržím. Třesoucími se prsty hovor přijmu.
    „Pan Navrátil?“
    „Ano?“
    „Vaše žena…“
    Zastaví se mi dech a snad i srdce. „Co je s ní?“
    „Dobré zprávy. Petra se probudila z kómatu.“
    Telefon mi vyklouzne z dlaně úlevou.
    Z otevřených dveří, jimiž jsme utekli, se ozve digitální zvonkohra. Line se ven až z ložnice. Tóny oznamují, že chůvička se vypíná.
    Jdeme dovnitř. Možná budeme mít mámu doma už na Vánoce.