06. František Kotleta: Poutník z Mohameda: Alláhův hněv

Deset let (s) Kotletou

Návrat Daniela Kalandry je symbolickou tečkou za první dekádou řezníka české fantastiky

Po deseti letech vychází znovu Poutník z Mohameda a Alláhův hněv, tentokrát v jednom svazku a s jiným jménem autora na obálce. Co kdysi znalo pár čtenářů Leoše Kyši, můžou teď nadšeně hltat davy fanoušků Františka Kotlety. Kruh se uzavírá.

Už nějakou dobu to není ani veřejné tajemství, už se to to prostě oficiální ví, totiž že pod pseudonymem František Kotleta se skrývá spisovatel a novinář Leoš Kyša. Mlžení a falešné historiky z Kotletova života měly smysl do té doby, než se začal veřejně objevovat na akcích, zprvu s tváří zahalenou šátkem, později bez maskování. Jedna velká záhada tuzemské fantastiky byla konečně odhalena, což umožnilo fanouškům Kotlety, sehnat si i díla, která vydal pod svým skutečným jménem.
Specifickou záležitostí byla kniha fejetonů Jak přežít manželství, kterou napsal na střídačku se svou ženou Ludmilou Hamplovou. Jde o vážně zábavný partnerský tenis – jeden tematický míček nejprve odpinkne ona, poté on. I když se zdá, že se jejich dva vesmíry nemůžou protnout, nějakým způsobem to funguje a jede dál. Kniha je velkou lekcí párové tolerance a zároveň výzvou k vyzkoušení přístupu ve stylu „hlavně se z toho nepos*at“ na vlastní kůži. Další starší kyšovkou byla e-sbírka povídek Válkotvůrci a konečně se dostáváme nejhlouběji do historie, ke Kyšovu románovému debutu Poutník z Mohameda, který vyšel roku 2009 jako 50. svazek kdysi kapesní Edice Pevnost v nakladatelství Epocha.

Poutník ke Kotletovi

Poutník z Mohameda je space-opera z vesmíru, který ovládají muslimové. V budoucnosti je několik objevených obyvatelných planet rozděleno mezi potomky Země – Američany, Rusy, Židy a muslimy (Číňani válku o starý svět prokaučovali a menší národy se rozdistribuovaly podle sfér vlivu těch větších). Některé planety jsou nezávislé, pár jich je doposud utajených, ale absolutní převahu nad známými světy mají právě stoupenci Alláha.
Kniha je založena na rozvinutí úvodní povídky „Poutník k Mohamedovi“ do širšího světa. Mimochodem, na představě budoucnosti, v níž hrají první housle vyznavači Koránu, je založen i svět cyberpunkové trilogie George Aleca Effingera s noirovým hrdinou Marídem Audranem v hlavní roli. (Nenechte se odradit názvem českým prvního dílu; Když přitažlivost selže opravdu není červenou knihovnou a celá trilogie je skvělá.)

Fakt mega hustá proměna

Zpátky ke Kyšovi. Pokračování Poutníka s názvem Alláhův hněv vyšlo roku 2011. A tady už se začínají překrývat publikační činnosti „obou“ autorů – Kyši a Kotlety. Hustej nářez, první plnokrevná kotletovka a úvodní díl série Bratrstvo krve, vyšel 2010. Nabízí se otázka: Co vedlo Kotletu k ukrytí se za pseudonym? Že by výrazná změna stylu? První věta Alláhova hněvu zní: „Chtělo by to anální sex,“ zatímco Hustej nářez začíná: „Mluv, zmrde.“ O styl tu zas tolik nepůjde. Největší změnou prochází míra vážnosti, s jakou se k textu přistupuje.

Obálka dvojrománu (zdroj: Epocha.cz)

Nářezy jsou vlastně taky sci-fi (invaze mimozemšťanů Kartanů), šmrncnutou trochou urbanfantasy a upírské mytologie. Svůj muslimský vesmír však Kyša staví na celkem na seriózních základech politiky a astrofyziky (viz dovětek autora o černých dírách). Čtenář Nářezů záhy zjistí, že má v rukou bohapustou rubačku plnou krve, střev, akce, vulgarit a sexu. Pokud byly Poutník z Mohameda a Alláhův hněv krapet béčkové, tady se propadáme do čvachtavých hlubin braku nejen po kolena, ale až po upírské špičáky. Kyša se zkrátka transformoval v literárního řezníka Kotletu, což mu dovolilo nebrat si servítky. (Ne, že by si jich předtím nasyslil nějak moc; servítek je ubrousek, takže mu stačilo vysypat těch pár posledních rozedraných papírků z kapes.)

Není brak jako brak

Co je na Kotletových textech fascinující, je to, jak se dokáže NEBRAT vážně. Přitom stačí pár narážek v textu a dojde vám, že máte čest s inteligentním, sečtělým autorem. Zde je příklad právě z Poutníka z Mohameda: „Nakonec jsme u rakve zůstali jen my tři. ‚Kam s ním?‘ položil jsem klasickou otázku. Dosavadní sakrální atmosféra se vypařila jako tekutý dusík na sluníčku.“ Vlastnost Kotletových textů můžeme pojmenovat jako záměrná brakovost. Jeho knihy nejsou echt brak jakože fakt špatně napsaná literatura. Samy dobrovolně rezignují na snahu o vyšší literární kvality, a namísto toho staví do popředí jasně vymezenou funkci: pobavit. Ale má to jeden háček...

Letem Kotletovým světem

Jenže postupem času se Kyša v Kotletovi nezapřel. Dalo by se říct, že od úplného nářezového dna byly jeho knihy chytřejší a chytřejší. Skvělé nápady mu umožnily rozvíjet příběhy, které sice neaspirovaly na literární ceny, ale rozhodně nebyly hloupé. Perunova krev sofistikovaně kloubí slovanské mýty s něčím jako sociálními problémy vysloužilých vojáků. Paranormální detektivky s Tomášem Koskem zase staví na základech různých forem magie ze všech koutů světa (přičemž rozsah kratších povídek jim svědčí líp než plocha celého románu Velké problémy v Malém Vietnamu).

V knihkupectví: "Prosil bych metr Kotlety."

Solitér v Kotletově díle představuje superhrdinský román Lovci, který byl uváděn i jako divadelní hra. Je hodně jiný, komiksový. Spíš než slova evokuje obrazy a zvuky Prahy budoucnosti. PRÁSK! Nejrozsáhlejší fikční svět vybudoval Kotleta v postapu Spad a následující sérii, čítající celkem čtyři knihy. Snaha (opět) bývalých českých vojáků vybudovat ve světě po jaderné válce něco jako demokratickou společnost je tím podmanivější, čím víc se zdá marná. Pokud věříte, že člověk je v jádru dobrý a že má smysl za to dobro bojovat, i když skutečnost ze všech stran řve: „Vykašli se na to!“, musíte hrdinům Spadu fandit. Ale pozor, pozor... Snad se nám tu do tupého braku nevetřelo něco jako hlubší myšlenky?

Camp, anebo guilty pleasure?

A jsme na konci, vlastně na začátku. Letos vyšlo jednosvazkové vydání raných kyšovek pod spojeným názvem Poutník z Mohameda: Alláhův hněv. Došlo v něm k pár korekturám víceméně pravopisného rázu. V úvodu autor vysvětluje, že Kyša a Kotleta jedno jsou a že o reedici svých prvních dvou románů dlouho váhal. Říká, že mu text připadal špatný, zkratkovitý, naivní. Možná ho tak o deset let vypsanější Kotleta opravdu vnímá, ale postavíme-li jej vedle posledních, promyšlenějších kotletovek, zas tak se neliší. Kotleta se určitě naučil lépe stavět příběhy. Tam, kde dříve byly jen poslepované scény, je nyní zápletka, vývoj postav i dramatický oblouk. A záměrná brakovost jako koření tomu všemu dodává šmrnc hravosti.
Přemýšlel jsem, zda není Kotletovo dílo zástupcem estetiky campu. (K tomuto tématu doporučuju Švoreckého doslov „Podivný pán z Providence“ o Lovecraftovi, kde to Škvorecký pěkně vystihuje větou: „Je to tak blbý, až je to krásný!“) Vždycky si přitom vzpomenu na kultovní (v pravém slova smyslu) filmy Sharknado. Ale až takhle blbounký a naivní Kotleta není. Mám doma všechny kotletovky (viz foto výše), a i když se mé čtenářské preference za dobu tohoto sběratelství změnily, vždy si budu cenit kotletovského gesta, díky němuž se člověk-čtenář nemusí stydět hříšně se potěšit. Ve světě literárních snobů je to osvěžující a, ano, vlastně demokratické.

Tímto bych se chtěl omluvit za zpoždění při zveřejnění tohoto článku. Jsem rád, že jsem to stihl do konce června a že jsem udržel periodicitu jedna recenze měsíčně. Plánuju pokračovat stejným šnečím tempem dál. Blog se začal profilovat do zkoumání bestsellerů českých autorů. I když to nebylo v plánu, nevadí mi to. Takže v červenci se můžete těšit na článek o novince Aleny Mornštajnové Tiché roky. A odvážně přislíbím konkrétní datum publikování: neděle 28. 7. 2019.