Já-Kob (povídka)

Byla tma a v té tmě bílý prach.

    Říká se, že když toho prachu zbývá jen trochu – tak akorát na stvoření života –, přijde na svět vyvolený jedinec obdařený vědomím.
    Jmenoval se Já-Kob.
    Vytáhli ho ze tmy. Z horka. Jak pomalu vychládal, cítil uvnitř sebe něco pobublávajícího, něco neskutečně životadárného, šťavnatého, chutného a… k zbláznění rudého. Cítil, že právě to uvnitř jej činí tím, čím je navenek.
    Otevřel oči.
    První okamžiky existence mu nepřipadaly nikterak zázračné. Spíš naopak. Motala se mu hlava, cítil se špinavý, upocený a jaksi umaštěný. Spolu s ním ležel na stejném místě tucet jemu podobných. Hned jak je ale spatřil, věděl, že je jiný. Předurčený k tomu nebýt jejich druhem.
    Převalil se na bok, aby se mohl lépe porozhlédnout. Ležel na tvrdém plácku, kde jediným pozitivem byl občas pofukující větřík. Pak shůry začalo sněžit. Já-Kob otevřel ústa a chytal vločky na jazyk. Chutnaly sladce. Vpíjely se mu do těla a on se díky nim cítil lépe. Připraven na svůj úděl. Na svůj velký úkol. Jenže co tím úkolem má být, to zatím netušil. Náhle se rovina pod ním začala otřásat. Já-Kobovi připadalo, že odplouvá. Pryč od místa, kde vznikl. Neustále pátral ve svém okolí po dalších známkách inteligence, ale v kulatých obličejích a tupých výrazech viděl jen odevzdání a smíření se s tím, že tu budou tvrdnout do skonání světa. Svět… Poznal toho z něj zatím žalostně málo.
    Vyskládali jej s ostatními do řady, kde měl čekat. „Na co?“ ptal se.
    Nikdo mu neodpověděl.
    Bylo mu líto sebe sama. Uvědomoval si víc než ostatní – uvědomoval si i to, že si uvědomuje –, ale bylo mu to úplně k ničemu. Byl uvězněný stejně jako oni. Nemohl vystoupit ze své fyzické schránky, nedokázal přemoci zákony přirozenosti, jež ho svazovaly.
    Bylo to k pláči, a tak plakal.
    A do pláče si zpíval slova, která se mu hlavou neustále přelévala: „Já-Kob, blíže k… Já-Kob, blíže k…“ Blíže k čemu?
    Jeho vnitřní podstata, dříve tak chutná a výživná, mu připadala víc a víc mdlá. Zkažená. Byl sám sobě odporný.
    Druhů-nedruhů ubývalo, až zbyl Já-Kob sám. Zazvonil zvonec.
    To je umíráček? blesklo mu hlavou. Ne, to nedopustí. Musí se odsud dostat, prostě musí! Z posledních sil zvedl své těstovité tělo a centimetr po centimetru ho soukal z místa, jež se mu mělo stát hrobem.
    Já-Kob narazil na neviditelnou bariéru. Tohle byl teprve konec. Konec jeho světa. Zhroutil se.

Photo by Valentina Locatelli on Unsplash

    „Dobrý den,“ ozvalo se.
    „Dobrej.“
    Já-Kob zvedl pohled. Naslouchal všudypřítomným hlasům. Museli to být nějací nepředstavitelně obrovští bohové, přesahující jeho dimenzi.
    „Prosil bych jednu –“
    Poslednímu slovu Já-Kob nerozuměl, ale měl neodbytné tušení, že se mluví o něm.
    „S pudinkem, nebo s marmeládou? S marmeládou je za polovic, už je včerejší.“
    „A je ta marmeláda červená, nebo oranžová?“
    „Je jahodová, mladej. Hádej.“
    „Tak s marmeládou.“
    Nadpřirozená síla vynesla Já-Koba, vědomím obdařeného vyvoleného, ze světa, který dosud považoval za jediný možný. To musí být nějaká vesmírná loď, pomyslel si, jakmile jej obklopil neznámý elektrizující materiál. Tak lesklý a tak šustivý. Po dobu krátkého letu byl šťastný jako nikdy před tím. Konečně se někam podívá!
    Jenže se před ním zhmotnila černá díra. A v ní… Ach ne! Než stačil cokoliv udělat, říct či aspoň gestem zaprotestovat, jeho tělo bylo rozerváno na kusy zubatým netvorem, přebývajícím v té černé díře. Já-Kobova rudá podstata, jeho jádro, centrum životní energie, navždy odtekla do netvorova chřtánu. Vědomí vyhaslo.
    „Fuj!“ vyplivl chlapec kusy ztvrdlé koblihy na chodník. „Měl jsem si radši koupit tu pudinkovou.“

Haiku (1)

na bradě raší
jednoleté strniště

jak ten čas plyne

vzpomínky v proudu

vlhké časy předjaří

první polibek

kdosi mi ve tmě

namíchal víno s kolou

šeptám si: "Dobrou."

pod nočním nebem

zapudrovat tváře hvězd

bez uzardění

toužím lehkými

pohyby krásnit Vesmír

jako indián

vpouštím do domu

noc jako stvořenou pro

nedořečeno

jednou lehnem si

spolu pod polární zář

a budeme spát

na schodech sedí

poodkrývá dlaní čaj

volá S.O.S.

v peřinách oparu

svatý Václav zlatí den

dvacetikorunou

Chůvička (povídka)

Vyběhnu do čerstvého prašanu bos, na sobě jen kalhoty od pyžama a tričko. Sníh mi pod nohama zachřoupe. Do odkrytých částí těla se mi zahryzne mráz a způsobí husí kůži. A jak se teprve cítí ona? Zkontroluju, jestli je dost zachumlaná. Naštěstí ano. Ale i tak – jak dlouho může osmiměsíční holčička vydržet venku v zimě a v noci?

*

Dcera se v postýlce neklidně zavrtí. Všimnu si toho pohybu na displeji moderní videochůvičky, kterou jsme s Violkou dostali od babiček k „předčasnému ježíšku“. Značka EasierLife – Snazší život. Od toho rána, kdy byly silnice namrzlé, ale zimní pneumatiky ještě nepovinné, není můj a Violčin život snadný ani trochu. Chůvička nám měla pomoct zvládat neskutečně se vlekoucí večery a uspávání. Tuhle část otcovství nenávidím. Tu neustálou zodpovědnost. Díky chůvičce se můžu aspoň trochu cítit jako člověk. Můžu odejít z ložnice, opláchnout se, něco si uvařit, poklidit…, aniž bych šílel strachy, že se něco stane i jí.
    Violka začne pobrekávat. Chůvička mi ten zvuk reprodukuje s dvouvteřinovým zpožděním. Nechám rozmyté nádobí nádobím a vejdu do ložnice.
    „Ššš, táta je tady. Kde máš dudlíček?“ Pohmatem najdu cumel za polštářem a dám jí ho. Violka se uklidní. „No vidíš, nic se neděje. Jenom ti vypadl. Spinkej dál.“
    Slabě slyším svůj hlas z chůvičky, kterou jsem nechal v kuchyni. Je to zvláštní. Představuju si, že právě teď jsou vedle na obrazovce vidět mé ruce, jak hladí dceru po vláskách.
    „Táta je s tebou a mamince se o tobě určitě taky zdá,“ řeknu. Mou větu v reproduktoru ovšem následuje zvuk, který v ložnici nikdo nevydal. Jako by se tomu někdo zle uchechtl.
    Tiše vycouvám od postýlky a zavřu za sebou. Chůvička stojí na mikrovlnce. Vidím Violku, jak oddychuje. V nočnímu režimu je obraz celý dozelena.
    Matrací roubí bílé dřevěné žbrdlinky. Vypadá to, jako by dcera spala v kleci, a přitom je na tom nejláskyplnějším místě, v srdci celé rodiny. Na ničem nezáleží víc, než aby ten čas bez mámy zvládla. A aby se nám Petra co nejdřív vrátila.
    Náhle se mezi tyčkami cosi mihne. Upřeně chůvičku sleduju. Je to nějaký stín. Ale stín čeho? Okno je zavřené, závěsy by se větrem sotva mohly pohnout.
    Stín se jako nějaký tlustý had proplétá mezi příčkami směrem k dceřině hlavě. Tam zamíří nad polštář a nabere tvar ruky se štíhlými prsty. Učiní povědomý pohyb. Hladí ji po vláskách stejně jako já.
    Popadnu chůvičku a spěchám do ložnice. Může to být chyba přenosu obrazu? Opakují se mé pohyby s nějakou pokřivenou prodlevou?
    Violka spí. O svém vyděšeném otci nemá ponětí. Nakloním se nad ni. Teď by měl být v chůvičce vidět můj vlastní zmatený obličej. Ověřím to. Výraz toho chlapa mě poleká. Kruhy pod očima, strniště na propadlých tvářích... Kdy jsem se naposledy vyspal? To bylo někdy v minulém životě, v životě před nehodou.    Chůvička je v pořádku; to mně hrabe a já se tomu ani nedivím. Mozek už dávno přešel do nouzového režimu. Vydechnu si. Halucinace, jasně, tím se to všechno vysvětluje.
    „Nechej mi ji,“ pronese zničehonic chůvička. „Já se o ni postarám.“ Má hluboký ženský hlas.
    Stále ve stejné pozici, nakloněn nad Violkou, se podívám na přístroj. Na místě, kde mám být já, vidím postavu v tmavých dámských šatech s plandavými rukávy. Na hlavě má složitě vyčesaný drdol, jako by byla z jiného století, a na rukou dlouhé nehty. Jejich špičky se blíží k dceřině tváři.
    „Nechej mi ji,“ zopakuje šepot. Žena cukne rukou a Violce se na tváři objeví šrám.
    „Dost!“ vyrazím ze sebe. Violka sebou trhne, ale neprobudí se.
    Nemůžu odlepit oči od displeje. Natáhnu ruku s chůvičkou ke kamerce na poličce. Zrak mi sjede přímo do čočky. Dvě vteřiny nato postava na obrazovce vzhlédne také.
    Ze zeleně zbarvené noční scény září do tmy rudé oči.
    Tvář jí znetvoří hněv. Nevím, co je zač, ale žena už to není.
    Odhodím chůvičku – přistane na Petřině polovině manželské postele – a oběma rukama se pokusím vzít Violku z postýlky.
    Jenže… to nejde!
    „Já se o ni postarám.“

    Podeberu dceru i s peřinkou. „Ne, to je moje práce. Já jsem její táta.“

    Přetahuju se s neviditelnými silami, jež mi nechtějí dceru vydat. Vtom záře vycházející z chůvičky zesílí a zalije celý pokoj. Záhy se světlo roztříští na nespočet bílých jisker, které se pomalu snášejí tmou jako sněhové vločky.

    Konečně k sobě mohu dceru přivinout. Cítím, že se mnou, Violkou a chůvičkou je v ložnici někdo čtvrtý. Někdo, kdo ta zlá pouta zpřetrhal. Na nic nečekám a vyběhnu z domu s dcerou v náručí.

*

Photo by Lasse Møller on Unsplash

Violka se probouzí, pokňourává. Sněhové vločky se snášejí kuželem světla pod lampou před naším domkem.

    Ulicí se rozezní vyzvánění mobilu. Trhnu sebou. Ten telefon je můj a vibruje mi v kapse. Opatrně zpod dcery vyprostím pravou ruku, na jednom předloktí ji chvíli udržím. Třesoucími se prsty hovor přijmu.
    „Pan Navrátil?“
    „Ano?“
    „Vaše žena…“
    Zastaví se mi dech a snad i srdce. „Co je s ní?“
    „Dobré zprávy. Petra se probudila z kómatu.“
    Telefon mi vyklouzne z dlaně úlevou.
    Z otevřených dveří, jimiž jsme utekli, se ozve digitální zvonkohra. Line se ven až z ložnice. Tóny oznamují, že chůvička se vypíná.
    Jdeme dovnitř. Možná budeme mít mámu doma už na Vánoce.

12. Jiří Hájíček: Plachetnice na vinětách

Láska mezi literaturou a životem

Dnes to bude jiné. Neprofesionální, přiznaně dojmologické. Je pro mě těžké hodnotit Hájíčkovu novou knihu. Považuju ho za jednoho z mála opravdových českých spisovatelů a podepsaný výtisk předchozího románu Dešťová hůl má pro mě velkou cenu. Podobné docentky literatury, jako je hlavní hrdinka knihy Marie Solecká, mě na vejškách učily interpretovat romány všemi možnými způsoby, a přesto cítím, že bych to dělat neměl. Že v Plachetnicích na vinětách je toho spousta, co mi zůstalo skryto, co se svými dosavadními zkušenostmi nemůžu pochopit. Zatrhával jsem si při čtení pasáže, které mě zasáhly a které bych si chtěl vypsat jako citace. Při zpětném listování jsem zjistil, že bych opsal půlku knihy. Nechce se mi redukovat Hájíčkovo sdělení do pár chytráckých vět v recenzi. Ale zároveň si říkám, že pokud se o to teď aspoň nepokusím – nepojmenuji pro sebe svůj momentální čtenářský zážitek –, bude mě to mrzet. Takže…

Knihu jsem četl hodně pomalu, jako se upíjí dobrý nápoj, jehož ve sklence moc není. Netáhl mě kupředu příběh jako spíš to, co se nacházelo za slovy. Příběh se mi dokonce zdál místy klišovitý. Zároveň jsem si uvědomoval, že s klišé Hájíček záměrně pracuje. Jeho Marie dokáže obehrané příběhové vzorce rozpoznat a uráží ji, když se ji lidé pokoušejí obsadit do rolí, co nechce hrát. Opuštěná manželka, odrodilá dcera, starší milenka… Na druhou stranu se mi zdálo, že Marie své okolí přeinterpretovává. Dosazuje za jejich projevy hlubší významy, než tam skutečně jsou. Často se tak dostává do komunikačních situací, které vyznívají jalově.

Největší problém jsem měl s Mariinou sestrou Veronikou. Připadala mi jako nevyspělá osobnost, neschopná přijmout zodpovědnost, vždy hledající vinu na straně druhých. Bylo to podle mě tím, že jako starší dcera byla napasována do role syna, pokračovatele rodu, a nemohla se u ní plně vyvinout ženskost. Marie to dokázala, vyvzdorovala si to a podržela. Mohla z toho čerpat svou vnitřní sílu.

zdroj: Hostbrno.cz

Další nedospělá postava byl Mariin exmanžel Luboš, muž v neustálém napětí, které jediné ho udržovalo ve hře. Luboš se celé to rozvodové klišé pokusil završit škemráním o návrat. Ulevilo se mi, že Marie nejen nepodlehla, ale že ho poslala do hajzlu ve velkém stylu.

Podle mě ji ovlivnilo setkání s mladým Hanzalem. Tuhle cynickou figurku jsem si naopak zamiloval. Přišlo mi na ní něco silně spisovatelského, jak si tak seděl před obrazovkou, všechno hodnotil, dělal soudy, aniž by se světa doopravdy dotkl, poznal ho. Takový architekt Matrixu. Pokoušel se povznést nad ta upachtěná dramata a neuvědomoval si něco důležitého – že ať je ta shakespearovská láska a s ní spojené trápení sebevíc obehrané, vždycky bude lidské. A člověčina smrdí, nebo voní?

Marie se pohybovala v nějaké své komfortní zóně. Zdálo se, že je z ní vytažena proti své vůli a vlastně vnějšími událostmi – manželovou nevěrou. Ale podle mě už se duševně dostala do bodu, kdy by stávají stav nebyl udržitelný. Zkrátka se přerostla, jenže to sama o sobě ještě nevěděla. A tak musela prožít ten turbulentní rok, který by si ani nevymyslela (musel jí ho vymyslet autor), aby to začala chápat. A skutečně, v závěru skutečně dochází k něčemu jako smíření se s tím, že odteď to bude jinak. Že neovlivní například to, že se na ni starousedlíci z její rodné vesnice dívají jako na mimozemšťana, ale může ovlivnit svůj přístup. Může se nad vše povznést jako ten papírový drak nad letištěm.

Chtěl bych napsat ještě o tisíci dalších věcí, co se mi na Hájíčkově románu líbily. O řemeslně vynalézavých způsobech retrospektivy. O studni plné flašek evokující nevědomí, pod jehož dekl házíme, za co se stydíme. O neuvěřitelné autenticitě rozhovorů Marie s dcerou Lenkou a o jemnosti, s jakou se Marie snaží Lenku směrovat, aby se vyvarovala matčiných chyb a zároveň aby si mohla život sama prožít. O surreálnu až absurdnu naivního mistra malíře – Mariina otce.

Chci dál pomalu upíjet takové plnohodnotné romány, jako píše Hájíček, a zároveň se cítím nezpůsobilý k tomu je číst. Dostatečně nevyspělý k tomu o nich psát. Takže…

11. Shari Lapena: Jeden z nás

SHARI máry fuk a tvoje pozornost je LAPENA

Fyzicky prožívat s postavami emoce, napínat čtenáře náznaky a překvapovat je zvraty. To je lekce psaní Shari Lapeny.

Bylo jednou jedno městečko, kde se všichni znali a měli se rádi. Do snového sousedství, z něhož nikdo nevybočoval, se přistěhoval manželský pár Amanda a Robert Pierceovi. Byli krásní. Byli problém. Ona flirtovala se všemi manžílky, po něm vzdychaly ženušky. Jednoho dne Amanda zmizela, později se našla mrtvá. A příběh teprve začíná… Sousedé mají jasno, musel to být manžel, přece ji nezabil Jeden z nás?!

Ve čtvrtém románu rozehrává Shari Lapena další domácký thriller. Je v něm více postav – v jednu chvíli se ti zdá, že podezřelé může být celé městečko. Brzy však pozornost zaměříš na dvě rodiny, dvě matky dospívajících chlapců a zároveň nejlepší kamarádky, Olivii a Glendu. Obě mají trápení se syny a ani jedné není manžel oporou. Co rodiny skrývají? Do vraždy může být zapletena jen jedna. Bude to kdo s koho. A nic už nebude jako dřív.

Skříňoví kostlivci a mrtvola z povinnosti

Shariny knihy jsou emocionální jízdou, Jeden z nás není výjimkou. S postavami prožíváš každý záchvěv, každou obavu. I fyzicky. Napětí nepolevuje. Úlevu ti přináší jen momenty, kdy si díky relativně nezaujaté policii myslíš, že víš, jak to celé bylo. Jenže ouha! Shari je mistryní zvratů. Dosahuje jich střídáním POV.

Postavy s tajemstvím ti jej neprokecnou lacino. Při druhém čtení si všimneš, že se svými kostlivci ve skříni nejsou v rozporu, že celou dobu naznačují, ale… V Shariných knihách mlží kdekdo. Jisté je jen, že nakonec to do sebe celé zapadne, a ty musíš přiznat: „Zase jsi mě dostala, Shari.“

V Jeden z nás nejde nikomu přímo o život. Je to svým způsobem whodunitka. Sice se za polovinou objeví druhá mrtvola, ale upřímně – na ní ti moc nezáleží a působí trochu nuceně; aby se splnilo klišé žánru. V Jeden z nás se ze Shariných knih nejméně strachuješ o to, co s postavami bude. V tomto zůstávají na špici Manželé odvedle, s Nevítaným hostem v těsném závěsu.

 

Jak psát jako Shari Lapena?

• Používej dokonavá slovesa. Příběh se odehrává tady a teď a rychle se posouvá vpřed. Vrah nesbírá kladivo a nemlátí s ním Amandu, ale sebere ho a umlátí ji.
• Střídej postavy, z jejichž pohledu příběh vyprávíš (v první větě každé části ujasni, kdo to je). Ideálně tak, aby jedna na druhou navazovala a zpochybňovalo, co ses dozvěděl předtím.
• Všem vidíš do hlavy a můžeš si obléct jejich tělo. Popisuj nejen, na co myslí, ale i jak se přitom cítí. Nezapomeň na žaludeční šťávy hrnoucí se do krku!
• Kurzívou šetři. Když to jde, vyjadřuj vnitřní monology polopřímou řečí.
• Aspoň jedno ženské jméno by mělo končit na -ia a nějakej chlápek by se měl jmenovat Mark, Marco, Robert nebo Bob :)

 

Já jsem si to zkusil nějak takhle:

Chvějícími se prsty Mia roztrhne obálku. Pozná Bobovo písmo. Je stejné jako její ex – srovnané až utažené. Přelétne očima první řádky a zastaví se jí dech. Našel ji. Ať se odstěhuje kamkoliv, dříve či později ji vypátrá. Je metodický. Proč ji nemůže nechat na pokoji? Mia se rozhodne jednat. Tady už nejde jen o ni.

Na konci dopisu je telefonní číslo. V náhlém popudu pošle Bobovi smsku s návrhem na čas a místo srazu. Do minuty přijde odpověď. „Dobře. Přijď sama.“

Mia si instinktivně sáhne na břicho. To už jaksi nepůjde.

 

V příští recenzi se chci podívat na Plachetnice na vinětách od Jiřího Hájíčka. Zveřejnit ji plánuju nejpozději 11. 10. Takže STAY TUNED ;)

10. Karin Lednická: Šikmý kostel

Rubání pravdy

Čtivý román vytahuje poznání z hlubin země i duše

Postavy, kterým o něco jde. Prostředí a doba, které jim to rozhodně nedají zadarmo. Řemeslně precizní Šikmý kostel Karin Lednické naplňuje vysoké ambice – přinést čtenářům atraktivní příběh česko-polského pohraničí, zakutaný v dějinách a pod zemí.

„Kolik si toho ještě nechá země líbit?“ ptá se Žofie, postava na sklonku života. Jako by jí vědomí blížící se smrti umožnilo odhlédnout od světonázoru praktičnosti a pocítit něco většího, přesahujícího upachtěné lidské živobytí. Však je také příroda tím, kdo vnáší do příběhu počáteční hybný zásah shůry, respektive zespodu. Zával dolu. Zůstanou v něm dva muži Barbořina života – manžel a jediný syn. Čtenář je zaujat osudem vdovy se třemi dcerami na krku. Šikmý kostel začíná.

Tři ženy a Ludwik

V centru vyprávění jsou ženské postavy. Barbora, její přítelkyně Julka a dcera Barka. Jsou po nich pojmenovány i jednotlivé části knihy. Všechny, kromě druhé (viz níže). Muži do světa Šikmého kostela vnášejí problémy; od nerudnosti a náladovosti přes alkohol až po domácí násilí. Mohou to sice svádět – a také to dělají – na těžkou práci v dolech, ta ale spíš jejich povahy odhaluje a ukazuje, kdo je jaký „od kosti“. Dokonce i absence mužů ženám ztěžuje život – to když se nechají zabít pod zemí nebo ve válce.

Výjimkou je Ludwik, jenž dává jméno druhé části knihy. Oproti jiným mužským postavám není jednostranný. Čtenář může dokonce nahlédnout do jeho snů a Ludwik je mu ukázán ve své zranitelnosti a nerozhodnosti: „[s] ženskými slzami se setkává poprvé v životě a dokonale ho matou“ (s. 237). Po dočtení Ludwikovy dějové linie očekáváme, že se jeho osud s rodinou Barbory nějak spojí. A když k tomu konečně dojde – Barka s Ludwikem se do sebe zamilují – pociťujeme velké zadostiučinění.

To nejlepší z Šikmého kostela

Páru Barka-Ludwik, jenž musel přestát tolikery útrapy, fandíme. Bod zlomu nastává, když farář přinese špatnou zvěst: jejich manželství z důvodu netušeného příbuzenství není možné. Scénu, kdy se to Barka s Ludwikem dozvídají, považuji za jednu z nejlépe napsaných. Velkou roli v ní hrají dialogy, ale i očekávání dosud nevyřčeného. Uvozovací věty jsou plné napětí a chvění. Po počátečním důlním neštěstí, které příběh rozpohybuje, jde o druhý dramatický vrchol románu.

Šikmý kostel na přebalu
(zdroj: karinlednicka.cz)

Za druhou z hlediska spisovatelského řemesla nejvydařenější pasáž považuji Julčinu katarzi na straně 338. Jde o dlouhý odstavec, jakýsi vír Julčiných myšlenek, kdy z ní opadává veškeré napětí nahromaděné za válečná léta. Tento intenzivní mix pocitů čtenáře zasáhne stejně silně, jako by je sám prožíval.

Stylové prvky románu Šikmý kostel

• Specifická slovní zásoba pro dobu a region.

• Vypráví se v přítomném čase s častými odbočkami do minulosti.

• Výkladové pasáže založené na rešerších – např. když se Julka učí o historii lázní Darkov.

• Na pozici tzv. reflektora (postavy, jejímž prostřednictvím je příběh „nasvětlen“) se osoby střídají. Nejsou to zdaleka jen ony čtyři hlavní. Vždy jde poznat, o koho jde.

• Vnitřní monology nejsou graficky vyznačeny (např. kurzivou) a mísí se s polopřímou řečí: „Co když na ni tam nahoře čekají stejně zlé zprávy? […] Není přece nutné myslet hned na nejhorší!“ (s. 35)

• Hra barev – uhelná čerň je všudypřítomná a vytváří kontrast ke všem jiným barvám, díky nimž je například znázorněn běh času a střídání ročních dob. Atmosféra scén bývá vykreslena prostřednictvím vnímání více smysly.

„[Z]a chůze se [Barka] pečlivě balí do vlňáku, protože listopadové noci srážejí teplotu k mrazu. Venku se honí cáry řídké mlhy, osvětlené mdlým měsícem. Vůně pozdního podzimu se mísí s čpavým pachem koksárenského plynu. Chůze šustí spadaným listím, které ještě nestačilo zetlít.“ (s. 242)

Postavy = touhy

Postavu Barbory lze číst nejprve v porovnání s Julkou a později s Monikou. Julka se oproti Barboře neustále neptá, co by jejímu jednání řekl pánbíček, jde si za svým štěstím a nenese trpně osud, který jí byl naložen. Čtenář 21. století Julce rozumí, a Barbořin způsob existence mu tak připadá jakoby z jiného světa, až exotický. Čím je Barbora starší, tím je nesnesitelnější. Na začátku nám jí mohlo být líto, že sama sobě nedovolí být šťastná, ale Monika, její vrstevnice a adoptivní matka Ludwika, nám ukazuje, že na nepřízeň osudu se dá reagovat i jinak – laskavostí. Liší se i v přístupu ke křesťanství: Barbora starozákonně trpí, kdežto Monika projevuje milosrdenství v ježíšovském stylu.

Postavy v Šikmém kostelu jsou definovány tím, po čem touží. A také tím, proč naplnění tužeb nemohou dosáhnout. To má vliv na jejich jednání a navigování životní bárky rozbouřenými vodami neklidné doby. Jednu touhu ale mají společnou – snad právě proto, v jakých dobách žijí (a jaké je ještě čekají), hledají přirozený řád věcí. Věří v idylické uspořádání rodiny, světa i v to, že jej lze dosáhnout. Takový ráj by byl jen vysněným bezčasím, kdyby se v románu nepohybovaly i postavy, které tvrdí, že ho pamatují – pamatují doby, kdy se na Karvinsku nerubalo, ale pěstovalo, sbíraly se bylinky apod. Možná je to ale jen nostalgické evokování bezstarostného dětství.

„[T]am kdesi daleko je stále svět, ve kterém věci plynou podle srozumitelného řádu věcí: muži a synové neumírají v práci, ženy nemusí živit rodinu a děti můžou být dětmi.“ (s. 88)

Když jsou k psaní přizvány dějiny

Šikmý kostel je román pravd. Obsahuje mnoho částí textu s nimiž duše člověka souzní na velmi hluboké úrovni: „Když se člověku nedaří, má se vrátit tam, odkud přišel. Kořeny máme jenom jedny“ (s. 174). Přitom čtenář nemá pocit, že by byl nějakým moralizujícím způsobem poučován. Vedle těchto pravd jsou cenné i ostré, jakoby osvěžující postřehy: „Lítost totiž člověka utlouká, zatímco vztek dodává fortel při práci“ (s. 151).

Přímou citací „celé krásné dvacáté století“ (s. 245) je kniha intertextově provázaná s písní Jarka Nohavici Těšínská. Až Karin Lednická mi pomohla uvědomit si onu krutou ironii, která se za tím kouskem textu skrývá. My dnes už dobře víme, jak krásné ono dvacáté století bylo. Můžeme s jistou dávkou napětí předjímat, jak se budou osudy postav dál vyvíjet. Lednická tohoto silného efektu dosahuje, aniž by do románu umisťovala laciné varovné signály typu „to ještě nevěděla, co všechno ji čeká“. Zapojuje do své hry čtenáře a jejich znalosti a zkušenosti. Další díl(y) této románové kroniky ukážou, jestli se o protagonisty obáváme oprávněně. Nečeká je nic jiného než skoro celé krásné dvacáté století.

LEDNICKÁ, Karin. Šikmý kostel: románová kronika ztraceného města: léta 1894-1921. Ostrava: Bílá vrána, 2020.