12. Jiří Hájíček: Plachetnice na vinětách

Láska mezi literaturou a životem

Dnes to bude jiné. Neprofesionální, přiznaně dojmologické. Je pro mě těžké hodnotit Hájíčkovu novou knihu. Považuju ho za jednoho z mála opravdových českých spisovatelů a podepsaný výtisk předchozího románu Dešťová hůl má pro mě velkou cenu. Podobné docentky literatury, jako je hlavní hrdinka knihy Marie Solecká, mě na vejškách učily interpretovat romány všemi možnými způsoby, a přesto cítím, že bych to dělat neměl. Že v Plachetnicích na vinětách je toho spousta, co mi zůstalo skryto, co se svými dosavadními zkušenostmi nemůžu pochopit. Zatrhával jsem si při čtení pasáže, které mě zasáhly a které bych si chtěl vypsat jako citace. Při zpětném listování jsem zjistil, že bych opsal půlku knihy. Nechce se mi redukovat Hájíčkovo sdělení do pár chytráckých vět v recenzi. Ale zároveň si říkám, že pokud se o to teď aspoň nepokusím – nepojmenuji pro sebe svůj momentální čtenářský zážitek –, bude mě to mrzet. Takže…

Knihu jsem četl hodně pomalu, jako se upíjí dobrý nápoj, jehož ve sklence moc není. Netáhl mě kupředu příběh jako spíš to, co se nacházelo za slovy. Příběh se mi dokonce zdál místy klišovitý. Zároveň jsem si uvědomoval, že s klišé Hájíček záměrně pracuje. Jeho Marie dokáže obehrané příběhové vzorce rozpoznat a uráží ji, když se ji lidé pokoušejí obsadit do rolí, co nechce hrát. Opuštěná manželka, odrodilá dcera, starší milenka… Na druhou stranu se mi zdálo, že Marie své okolí přeinterpretovává. Dosazuje za jejich projevy hlubší významy, než tam skutečně jsou. Často se tak dostává do komunikačních situací, které vyznívají jalově.

Největší problém jsem měl s Mariinou sestrou Veronikou. Připadala mi jako nevyspělá osobnost, neschopná přijmout zodpovědnost, vždy hledající vinu na straně druhých. Bylo to podle mě tím, že jako starší dcera byla napasována do role syna, pokračovatele rodu, a nemohla se u ní plně vyvinout ženskost. Marie to dokázala, vyvzdorovala si to a podržela. Mohla z toho čerpat svou vnitřní sílu.

zdroj: Hostbrno.cz

Další nedospělá postava byl Mariin exmanžel Luboš, muž v neustálém napětí, které jediné ho udržovalo ve hře. Luboš se celé to rozvodové klišé pokusil završit škemráním o návrat. Ulevilo se mi, že Marie nejen nepodlehla, ale že ho poslala do hajzlu ve velkém stylu.

Podle mě ji ovlivnilo setkání s mladým Hanzalem. Tuhle cynickou figurku jsem si naopak zamiloval. Přišlo mi na ní něco silně spisovatelského, jak si tak seděl před obrazovkou, všechno hodnotil, dělal soudy, aniž by se světa doopravdy dotkl, poznal ho. Takový architekt Matrixu. Pokoušel se povznést nad ta upachtěná dramata a neuvědomoval si něco důležitého – že ať je ta shakespearovská láska a s ní spojené trápení sebevíc obehrané, vždycky bude lidské. A člověčina smrdí, nebo voní?

Marie se pohybovala v nějaké své komfortní zóně. Zdálo se, že je z ní vytažena proti své vůli a vlastně vnějšími událostmi – manželovou nevěrou. Ale podle mě už se duševně dostala do bodu, kdy by stávají stav nebyl udržitelný. Zkrátka se přerostla, jenže to sama o sobě ještě nevěděla. A tak musela prožít ten turbulentní rok, který by si ani nevymyslela (musel jí ho vymyslet autor), aby to začala chápat. A skutečně, v závěru skutečně dochází k něčemu jako smíření se s tím, že odteď to bude jinak. Že neovlivní například to, že se na ni starousedlíci z její rodné vesnice dívají jako na mimozemšťana, ale může ovlivnit svůj přístup. Může se nad vše povznést jako ten papírový drak nad letištěm.

Chtěl bych napsat ještě o tisíci dalších věcí, co se mi na Hájíčkově románu líbily. O řemeslně vynalézavých způsobech retrospektivy. O studni plné flašek evokující nevědomí, pod jehož dekl házíme, za co se stydíme. O neuvěřitelné autenticitě rozhovorů Marie s dcerou Lenkou a o jemnosti, s jakou se Marie snaží Lenku směrovat, aby se vyvarovala matčiných chyb a zároveň aby si mohla život sama prožít. O surreálnu až absurdnu naivního mistra malíře – Mariina otce.

Chci dál pomalu upíjet takové plnohodnotné romány, jako píše Hájíček, a zároveň se cítím nezpůsobilý k tomu je číst. Dostatečně nevyspělý k tomu o nich psát. Takže…

07. Alena Mornštajnová: Tiché roky

Různé druhy ticha

Dvourychlostní román otce a dcery je nejpřístupnějším textem A. Mornštajnové

První pololetí roku 2019 na českém literárním poli patří Aleně Mornštajnové a jejímu čtvrtému románu s názvem Tiché roky. Jeho úspěch podporuje prodeje starších knih, přičemž s předcházejícím bestsellerem Hanou je srovnáván nejčastěji. Jedním dechem se však dodává, že tahle Mornštajnové kniha je „jiná“. Tak se pojďme na tu jinakost podívat blíž.

V článku rozebírajícím právě Hanu jsme se zastavovali hlavně nad dvojí dějovou i časovou linií a jejich postupném formálním splétání, které se dokonale pojilo s tím, o čem příběhy hlavních protagonistek, tety Hany a neteře Miry, pojednávaly. I v Tichých rocích máme dvě krví spřízněné postavy – otce a dceru. Zatímco na životní osudy otce Svatopluka se díky tzv. heterodiegetickému vypravěči (z hodin literatury známe dobře označení „vševědoucí“) díváme hodně shora a hodně zrychleně, dcera Bohdana je hlavní postavou a zároveň vypravěčkou svého příběhu (jedná se tedy naopak o vypravče tzv. homodiegetického), který je pomalejší, popisnější a zadumanější. Na úrovni gramatiky jde o klasický rozdíl mezi er-formou a ich-formou. Proč se hned na úvod prokousávat touto krkolomnou literární teorií? Protože právě rozdíl ve způsobech vyprávění dvou dějových linií je u Tichých roků ze všech děl Aleny Mornštajnové nejnápadnější.

Různé druhy ticha (s. 89)

Dvě knihy v jedné

Čtenářský zážitek může být dokonce tak silně odlišný, že budete mít pocit, že čtete střídavě dvě různé knihy poslepované jako Bělina koláž do jedné. Jeden styl se vám přitom může líbit hodně, zatímco druhý se od něj natolik liší, že vám bude připadat neskutečně otravný a budete přelétávat řádky, jen aby ona pasáž už skončila. Který bude ten váš oblíbený? Pokud budete jako já favorizovat Bohdaninu ich-formovou linii, budou vám eskapády bolševika Svatopluka připadat dlouhé, nezáživné, nedostatečně psychologicky prokreslené a vlastně nezajímavé. V jeho linii se totiž navrací autorčina tendence psát povrchní rodinnou kroniku, které uhání kupředu po měsících, ne-li po letech, a která se zastavuje jen u vybraných klíčových scén či dialogů. Některé komentáře na Databázi knih to popisují jako „v podstatě řemeslně lépe odvedenou hartlovku“ nebo „takového váženého Hartla“ a já musím v tomto ohledu souhlasit.

Jméno – to jediné, co je na něm šlechetné

K postavě Svatopluka jsem si při čtení o něm nevytvořil vztah žádný, nebo nanejvýš lehce negativní – pro jeho pomýlenou víru v totalitní ideologii, pro neschopnost přijmout reálnou zodpovědnost, pro povahu morouse, která přeroste v opravdového trapitele rodiny, který pro své blízké neudělá nikdy nic dobrého a jen se dokolečka užírá domnělou osudovou křivdou, když mu život nevyšel podle plánů. Žádná z postav ve Svatoplukově rodině a okolí není ničím sympatická anebo hodna čtenářova zájmu. Ani ta velká tragédie s dcerou Blankou, která se jemu a jeho první ženě Evě odehraje, nedokáže vzbudit k této postavě špetku lítosti – nezaslouží si ji pro to, jak se choval, ani pro to, jak se zachová. Až když se narodí druhá dcera Bohdana a Svatopluk se podruhé ožení s její učitelkou ze školky Bělou, pak konečně přichází do otráveného ovzduší kolem Svatopluka jakýsi svěží vítr. Jenže jeho už uzdravit nedokáže. Na to je sám plný jedu a uzavřený jakýkoliv pokusům proniknout k jeho srdci. Z toho, co miloval, nebo co se domníval, že miluje, zbyly jen přízraky.

Bohdana a „Cože?“ moment

Podívejme se na Bohdaniny části vyprávění. Kratší kapitoly z pohledu dcery jsou skvěle napsaným nahlédnutím do vnitřního světa dospívajícího děvčete a následně mladé ženy, která se snaží vyrovnat s mírně řečeno chladným otcem a odhalit nevyslovené rodinné tajemství. Jenže sama vypravěčka Bohdana má pro čtenáře jedno nemalou záhadu. Je němá. Nebo není? Tady je to začíná být z hlediska čtenářské interpretace zajímavé. Kdo pojal podezření, že za Bohdaninou zamlklostí je něco víc, dřív, než je to v knize explicitně vyřčeno (téměř na konci)? Přiznám se, já při prvním čtení ne. A byl to pro mě výrazný „Cože?“ moment. Přitom když jsem knihou zpětně listoval, náznaků jsem našel víc než dost. „Zub byl stejný jako já. Neměl rád cizí lidi, nejraději se držel tam, kde to znal, a nikdy jsem ho neslyšela ani zaštěkat,“ píše Bohdana například na s. 83.

Kdo pronesl poslední větu?

Jenže to může být všechno trochu jinak. Druhou možností, jak si vyložit její komplikovanou povahu a potřebu zvláštního přístupu, je, že Bohdana oněmí pouze při komunikaci s otcem. Jak by jinak dokázala komunikovat se svou náhradní maminkou Bělou, spolužáky nebo manželem? Ano, její vztah k psanému slovu a zaznamenávání běhu dní je silně akcentován (můžeme si zkusit představit, že Svatoplukovy pasáže tvoří také Bohdana z toho, co se jí podařilo z rodinné historie rekonstruovat), ale v každodenním životě přece pořád všem všechno nepíše. Bohdana ve svých kapitolách nikdy sama nic neřekne (neobsahují žádnou přímou řeč s její promluvou), ale třeba na stránce 18 je uvedeno: „Přestože jsem Bělu oslovovala jménem a nikdy jsem ji neřekla maminko, byla tou nejlepší maminkou, jakou jsem mohla mít.“ Je to autorčino či redakční opomenutí jinak pečlivě zametaných drobečků, napovídajících, že Bohdana ve skutečnosti mluvit umí? Zdánlivě otevřený konec celé knihy pak nabývá nových možností, jak mu porozumět. Jde o návrat ztracené dcery v doslovném, nebo přeneseném významu? Mně je nejsympatičtější představa, že jde o obojí. Blanka se vrátí, dobrá, máme tu svým způsobem happy-end, ale zároveň Bohdana promluví, čímž Svatoplukovi ukáže, že existovala ještě jedna věc, v níž se celou dobu mýlil.

Obálka a grafická úprava: Lucie Zajíčková

Osvědčené postupy

Dostali jsme se do hlubších rovin textu románu Tiché roky a k možnostem jeho interpretace. Vraťme se trochu na povrch a odpovězme si na hlavní otázku tohoto blogu. Jistě, spoustu čtenářů sáhlo po knize, protože byli namlsaní Hanou. Ale já věřím, že kdyby snad byly Tiché roky horší, brzy by se to rozkřiklo a davy by to od koupě odradilo. Mornštajnová stále píše moderní a spisovnou, vlastními slohovými vrtochy nekaženou češtinou (identifikovat ji mezi jinými texty by bylo těžší než třeba u zmiňovaného Hartla), díky které se její knihy „čtou samy“. Při střídání kapitol se drží svého již osvědčeného dvourychlostního modelu. Až na onu záhadnou Bohdaninu povahu jsou Tiché roky pocitově vzdušným románem (jako ti origami ptáčci na obálce), do něhož je snadné proniknout. Nejsou zahlceny postavami, větší půlka textu uhání kupředu ve zběsilém tempu dějin 20. století, ta menší půlka je zase (za)jímavější. Dokud budou knihy Aleny Mornštajnové nejprodávanějšími českými tituly, můžeme být šťastní, že kvalitní tuzemská literatura dosud nevymřela a že většina národa čte autory, kteří vědí, co dělají.

MORNŠTAJNOVÁ, Alena: Tiché roky. Brno: Host, 2019.

Soudě podle znění textu na zadní záložce obálky už se Alena Mornštajnová jako spisovatelka uživí. Dobře pro ni. Musí být ale těžké být právě teď v její kůži. Každý novým román bude očekáván s vyššími a vyššími nároky. Přejme ji, ať se nenechá zastrašit nekonečným porovnáváním nových děl se staršími (omlouvám se, že ani v tomto článku jsem se tomu nevyhnul) a ať se nápady na nové příběhy stále dostavují a psací ústrojí se nezadrhne. V příští recenzi, která vyjde v neděli 25. srpna se podíváme na román Pavly Horákové Teorie podivnosti, který získal Magnesii Literu 2019 v kategorii próza.

03. Alena Mornštajnová: Hana

Co bylo s Hanou, co bude s Mirou?

Při splétání časových rovin napíná Mornštajnová čtenáře dvěma směry

Alena Mornštajnová píše hladkou, ničím nedefektovanou češtinou příběhy lidí, kteří se snaží najít si své místo ve světě, jenž se zdá nestabilní, neboť je zmítán dějinnými událostmi 20. století. Ve třetím románu Hana zužitkovala zkušenosti s prací s několika časovými rovinami a vytvořila napínavý, mnohovrstevnatý příběh s tragickou, nedobrovolnou hrdinkou v centru vyprávění.

Na začátku března 2019, tedy dva roky po vydání, je Hana s více než 5 tisíci hodnocení nejlépe hodnocenou knihou internetové Databáze knih a rovněž nejprodávanějším titulem daného týdne podle SČKN. Kdo vloni neslyšel o třetím románu Aleny Mornštajnové, zřejmě nevystrčil hlavu z krytu. Pojďme se podívat na to, co čtenáře Hany nutí doporučovat knihu se slovy: „Tohle si musíš přečíst!“

Člověk vs. řeka dějin

Dětské vypravěčce jménem Mira se stane nehoda, která jí v důsledku převrátí život naruby. Vzbudí ve čtenářích zájem: Jak to s dítětem, jemuž se stalo něco takového, proboha, dopadne? V obou předchozích románech Mornštajnová využívá události velkých dějin 20. století, aby jimi vykreslila pozadí, na němž se příběhy odehrávají. Zdůrazňuji – pozadí. Příběhy světových válek, okupací, revolucí apod. už dobře známe, máme je mnohokrát zpracované, načtené a nakoukané. V prózách Mornštajnové nás zajímají malé osudy lidí „jako my“. Prostředím je většinou české maloměsto, jakási vedlejší scéna války, působiště mlčící, šedé většiny, kde se každý jednotlivec musí rozhodnout: popluje s proudem řeky dějin, utopí se v něm, nebo uvízne na mělčině sám?

Propady a sbližování

Hana je členěna do částí dle časových rovin, jež na sebe plynule nenavazují, nýbrž v nich dochází k propadům a rozdvojením. Začíná v 50. letech a pokračuje do let 60. Poté se děj navrací do předválečného období, následuje protektorát a zvlášť vydělená linie těsně po válce, která dohání bod, v němž kniha začala, aby s ním posledních pár stran běžela souběžně, akorát vyprávěna jinou postavou. Takto netriviální časová linka je přesto přehledně vyprávěna. Mornštajnová s tím má zkušenosti, neboť v prvním románu Slepá mapa rovněž zručně vybalancovala rodinnou kroniku s vnitřním dramatem jedné z postav a ve své druhé próze Hotýlek si vyzkoušela pomalé posunování příběhu vpřed s častými odbočkami do osobních historií jednotlivých protagonistů.

Vyplavena vždy na špatném místě

Obálku Hany navrhla Veronika Kopečková
(zdroj Hostbrno.cz).

Při čtení se (nejen z důvodu zesložitění časových rovin) mohou plést jednotlivé postavy, třeba matka s dcerou Rosa a Mira, díky čemuž se mezi jejich příběhy odhalují paralely. Kdo je však nezaměnitelnou výjimkou, je Hana. Hana je úhelný člověk, čep, kolem něhož se svět románu otáčí (také proto se podle ní kniha jmenuje). Často bývá tato role chtěná, postavy po touží, ale na Haně je fascinující, jak sveřepě toto výsostné postavení odmítá, a když se do něj dostává, tak nezáměrně, nejraději by do osudů svých blízkých vůbec nezasahovala. Řeka dějin, o níž byla řeč, jako by Hanu vyplavila vždy na špatném místě. Hana sice ovlivňuje její tok, ale bez vlastního přičinění. Jednou, snad, se něčím proviní, když věří nesprávnému člověku a je jedinkrát neposlušnou dcerou. Z lidského pohledu za to přijde zcela nepřiměřený trest – válka a úděl židů v ní. Válka by ale přišla stejně, je nezastavitelná, jako přírodní katastrofa. Jediné, co Hana může ovlivnit, je, kde na jejím začátku bude stát.

Osudová otázka

Hana navrací do hry věčnou otázku: Máme vlastní osud ve svých rukou? Hana se domnívá, že ano, že to ona za všechno může. Je za takovou zpupnost potrestána tím, že se trápí něčím, čím by nemusela – bere si válku (přírodní sílu) osobně. Moment, který ji přiblíží něčemu jako odevzdání (se) či smíření, nastane, když chce v koncentračním táboře sama skončit svůj život a naběhnout na dráty pod proudem. Na rozdíl od proudu řeky dějin je tento elektrický proud příliš slabý na to, aby Hanu strhnul, a tak sebevraždu nespáchá a je sama sebou odsouzena odtrpět si život až do konce. Až v úplném závěru románu pocítí něco jako náznak toho, že by ji v životě nemusela čekat jen bolest, ale i nějaká radost. Snad.

Jak to bylo? Jak to bude?

Na začátku románu dívenka Mira přežije zásahem nevyzpytatelné řeky rodinnou tragédii. Její zkušenost vyústí novým stavem věcí – novým uspořádáním života vlastního i života tety Hany. Ukáže se, že v rodinné historii jsou mnohá tajemství, z nichž to největší zní: Proč je teta Hana taková, jaká je? Čtenář je tedy napínán hned dvěma velkými otázkami: „Jak to s postavami dopadne?“ a „Co vedlo k tomu, že jsou ve stavu, v jakém jsou?“ K jejich zodpovězení se skvěle hodí i rozvětvená a postupně se sbíhající časová linka. Za použití jednoduchého školního rozdělení lze říct, že forma se v Haně skvěle snoubí s obsahem.

MORNŠTAJNOVÁ, Alena: Hana. Brno: Host, 2017.

Příští recenze vyjde z rodinných důvodů za trochu delší čas. V neděli 28. dubna 2019 se v ní podíváme na sérii Aristokratka od Evžena Bočka, zejména na poslední čtvrtý díl Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka. Shodou okolností vychází ve čtvrtek před tímto víkendem i čtvrtý román Aleny Mornštajnové s názvem Tiché roky. Možná se tedy k dílu této autorky ještě vrátíme.