07. Alena Mornštajnová: Tiché roky

Různé druhy ticha

Dvourychlostní román otce a dcery je nejpřístupnějším textem A. Mornštajnové

První pololetí roku 2019 na českém literárním poli patří Aleně Mornštajnové a jejímu čtvrtému románu s názvem Tiché roky. Jeho úspěch podporuje prodeje starších knih, přičemž s předcházejícím bestsellerem Hanou je srovnáván nejčastěji. Jedním dechem se však dodává, že tahle Mornštajnové kniha je „jiná“. Tak se pojďme na tu jinakost podívat blíž.

V článku rozebírajícím právě Hanu jsme se zastavovali hlavně nad dvojí dějovou i časovou linií a jejich postupném formálním splétání, které se dokonale pojilo s tím, o čem příběhy hlavních protagonistek, tety Hany a neteře Miry, pojednávaly. I v Tichých rocích máme dvě krví spřízněné postavy – otce a dceru. Zatímco na životní osudy otce Svatopluka se díky tzv. heterodiegetickému vypravěči (z hodin literatury známe dobře označení „vševědoucí“) díváme hodně shora a hodně zrychleně, dcera Bohdana je hlavní postavou a zároveň vypravěčkou svého příběhu (jedná se tedy naopak o vypravče tzv. homodiegetického), který je pomalejší, popisnější a zadumanější. Na úrovni gramatiky jde o klasický rozdíl mezi er-formou a ich-formou. Proč se hned na úvod prokousávat touto krkolomnou literární teorií? Protože právě rozdíl ve způsobech vyprávění dvou dějových linií je u Tichých roků ze všech děl Aleny Mornštajnové nejnápadnější.

Různé druhy ticha (s. 89)

Dvě knihy v jedné

Čtenářský zážitek může být dokonce tak silně odlišný, že budete mít pocit, že čtete střídavě dvě různé knihy poslepované jako Bělina koláž do jedné. Jeden styl se vám přitom může líbit hodně, zatímco druhý se od něj natolik liší, že vám bude připadat neskutečně otravný a budete přelétávat řádky, jen aby ona pasáž už skončila. Který bude ten váš oblíbený? Pokud budete jako já favorizovat Bohdaninu ich-formovou linii, budou vám eskapády bolševika Svatopluka připadat dlouhé, nezáživné, nedostatečně psychologicky prokreslené a vlastně nezajímavé. V jeho linii se totiž navrací autorčina tendence psát povrchní rodinnou kroniku, které uhání kupředu po měsících, ne-li po letech, a která se zastavuje jen u vybraných klíčových scén či dialogů. Některé komentáře na Databázi knih to popisují jako „v podstatě řemeslně lépe odvedenou hartlovku“ nebo „takového váženého Hartla“ a já musím v tomto ohledu souhlasit.

Jméno – to jediné, co je na něm šlechetné

K postavě Svatopluka jsem si při čtení o něm nevytvořil vztah žádný, nebo nanejvýš lehce negativní – pro jeho pomýlenou víru v totalitní ideologii, pro neschopnost přijmout reálnou zodpovědnost, pro povahu morouse, která přeroste v opravdového trapitele rodiny, který pro své blízké neudělá nikdy nic dobrého a jen se dokolečka užírá domnělou osudovou křivdou, když mu život nevyšel podle plánů. Žádná z postav ve Svatoplukově rodině a okolí není ničím sympatická anebo hodna čtenářova zájmu. Ani ta velká tragédie s dcerou Blankou, která se jemu a jeho první ženě Evě odehraje, nedokáže vzbudit k této postavě špetku lítosti – nezaslouží si ji pro to, jak se choval, ani pro to, jak se zachová. Až když se narodí druhá dcera Bohdana a Svatopluk se podruhé ožení s její učitelkou ze školky Bělou, pak konečně přichází do otráveného ovzduší kolem Svatopluka jakýsi svěží vítr. Jenže jeho už uzdravit nedokáže. Na to je sám plný jedu a uzavřený jakýkoliv pokusům proniknout k jeho srdci. Z toho, co miloval, nebo co se domníval, že miluje, zbyly jen přízraky.

Bohdana a „Cože?“ moment

Podívejme se na Bohdaniny části vyprávění. Kratší kapitoly z pohledu dcery jsou skvěle napsaným nahlédnutím do vnitřního světa dospívajícího děvčete a následně mladé ženy, která se snaží vyrovnat s mírně řečeno chladným otcem a odhalit nevyslovené rodinné tajemství. Jenže sama vypravěčka Bohdana má pro čtenáře jedno nemalou záhadu. Je němá. Nebo není? Tady je to začíná být z hlediska čtenářské interpretace zajímavé. Kdo pojal podezření, že za Bohdaninou zamlklostí je něco víc, dřív, než je to v knize explicitně vyřčeno (téměř na konci)? Přiznám se, já při prvním čtení ne. A byl to pro mě výrazný „Cože?“ moment. Přitom když jsem knihou zpětně listoval, náznaků jsem našel víc než dost. „Zub byl stejný jako já. Neměl rád cizí lidi, nejraději se držel tam, kde to znal, a nikdy jsem ho neslyšela ani zaštěkat,“ píše Bohdana například na s. 83.

Kdo pronesl poslední větu?

Jenže to může být všechno trochu jinak. Druhou možností, jak si vyložit její komplikovanou povahu a potřebu zvláštního přístupu, je, že Bohdana oněmí pouze při komunikaci s otcem. Jak by jinak dokázala komunikovat se svou náhradní maminkou Bělou, spolužáky nebo manželem? Ano, její vztah k psanému slovu a zaznamenávání běhu dní je silně akcentován (můžeme si zkusit představit, že Svatoplukovy pasáže tvoří také Bohdana z toho, co se jí podařilo z rodinné historie rekonstruovat), ale v každodenním životě přece pořád všem všechno nepíše. Bohdana ve svých kapitolách nikdy sama nic neřekne (neobsahují žádnou přímou řeč s její promluvou), ale třeba na stránce 18 je uvedeno: „Přestože jsem Bělu oslovovala jménem a nikdy jsem ji neřekla maminko, byla tou nejlepší maminkou, jakou jsem mohla mít.“ Je to autorčino či redakční opomenutí jinak pečlivě zametaných drobečků, napovídajících, že Bohdana ve skutečnosti mluvit umí? Zdánlivě otevřený konec celé knihy pak nabývá nových možností, jak mu porozumět. Jde o návrat ztracené dcery v doslovném, nebo přeneseném významu? Mně je nejsympatičtější představa, že jde o obojí. Blanka se vrátí, dobrá, máme tu svým způsobem happy-end, ale zároveň Bohdana promluví, čímž Svatoplukovi ukáže, že existovala ještě jedna věc, v níž se celou dobu mýlil.

Obálka a grafická úprava: Lucie Zajíčková

Osvědčené postupy

Dostali jsme se do hlubších rovin textu románu Tiché roky a k možnostem jeho interpretace. Vraťme se trochu na povrch a odpovězme si na hlavní otázku tohoto blogu. Jistě, spoustu čtenářů sáhlo po knize, protože byli namlsaní Hanou. Ale já věřím, že kdyby snad byly Tiché roky horší, brzy by se to rozkřiklo a davy by to od koupě odradilo. Mornštajnová stále píše moderní a spisovnou, vlastními slohovými vrtochy nekaženou češtinou (identifikovat ji mezi jinými texty by bylo těžší než třeba u zmiňovaného Hartla), díky které se její knihy „čtou samy“. Při střídání kapitol se drží svého již osvědčeného dvourychlostního modelu. Až na onu záhadnou Bohdaninu povahu jsou Tiché roky pocitově vzdušným románem (jako ti origami ptáčci na obálce), do něhož je snadné proniknout. Nejsou zahlceny postavami, větší půlka textu uhání kupředu ve zběsilém tempu dějin 20. století, ta menší půlka je zase (za)jímavější. Dokud budou knihy Aleny Mornštajnové nejprodávanějšími českými tituly, můžeme být šťastní, že kvalitní tuzemská literatura dosud nevymřela a že většina národa čte autory, kteří vědí, co dělají.

MORNŠTAJNOVÁ, Alena: Tiché roky. Brno: Host, 2019.

Soudě podle znění textu na zadní záložce obálky už se Alena Mornštajnová jako spisovatelka uživí. Dobře pro ni. Musí být ale těžké být právě teď v její kůži. Každý novým román bude očekáván s vyššími a vyššími nároky. Přejme ji, ať se nenechá zastrašit nekonečným porovnáváním nových děl se staršími (omlouvám se, že ani v tomto článku jsem se tomu nevyhnul) a ať se nápady na nové příběhy stále dostavují a psací ústrojí se nezadrhne. V příští recenzi, která vyjde v neděli 25. srpna se podíváme na román Pavly Horákové Teorie podivnosti, který získal Magnesii Literu 2019 v kategorii próza.