03. Alena Mornštajnová: Hana

Co bylo s Hanou, co bude s Mirou?

Při splétání časových rovin napíná Mornštajnová čtenáře dvěma směry

Alena Mornštajnová píše hladkou, ničím nedefektovanou češtinou příběhy lidí, kteří se snaží najít si své místo ve světě, jenž se zdá nestabilní, neboť je zmítán dějinnými událostmi 20. století. Ve třetím románu Hana zužitkovala zkušenosti s prací s několika časovými rovinami a vytvořila napínavý, mnohovrstevnatý příběh s tragickou, nedobrovolnou hrdinkou v centru vyprávění.

Na začátku března 2019, tedy dva roky po vydání, je Hana s více než 5 tisíci hodnocení nejlépe hodnocenou knihou internetové Databáze knih a rovněž nejprodávanějším titulem daného týdne podle SČKN. Kdo vloni neslyšel o třetím románu Aleny Mornštajnové, zřejmě nevystrčil hlavu z krytu. Pojďme se podívat na to, co čtenáře Hany nutí doporučovat knihu se slovy: „Tohle si musíš přečíst!“

Člověk vs. řeka dějin

Dětské vypravěčce jménem Mira se stane nehoda, která jí v důsledku převrátí život naruby. Vzbudí ve čtenářích zájem: Jak to s dítětem, jemuž se stalo něco takového, proboha, dopadne? V obou předchozích románech Mornštajnová využívá události velkých dějin 20. století, aby jimi vykreslila pozadí, na němž se příběhy odehrávají. Zdůrazňuji – pozadí. Příběhy světových válek, okupací, revolucí apod. už dobře známe, máme je mnohokrát zpracované, načtené a nakoukané. V prózách Mornštajnové nás zajímají malé osudy lidí „jako my“. Prostředím je většinou české maloměsto, jakási vedlejší scéna války, působiště mlčící, šedé většiny, kde se každý jednotlivec musí rozhodnout: popluje s proudem řeky dějin, utopí se v něm, nebo uvízne na mělčině sám?

Propady a sbližování

Hana je členěna do částí dle časových rovin, jež na sebe plynule nenavazují, nýbrž v nich dochází k propadům a rozdvojením. Začíná v 50. letech a pokračuje do let 60. Poté se děj navrací do předválečného období, následuje protektorát a zvlášť vydělená linie těsně po válce, která dohání bod, v němž kniha začala, aby s ním posledních pár stran běžela souběžně, akorát vyprávěna jinou postavou. Takto netriviální časová linka je přesto přehledně vyprávěna. Mornštajnová s tím má zkušenosti, neboť v prvním románu Slepá mapa rovněž zručně vybalancovala rodinnou kroniku s vnitřním dramatem jedné z postav a ve své druhé próze Hotýlek si vyzkoušela pomalé posunování příběhu vpřed s častými odbočkami do osobních historií jednotlivých protagonistů.

Vyplavena vždy na špatném místě

Obálku Hany navrhla Veronika Kopečková
(zdroj Hostbrno.cz).

Při čtení se (nejen z důvodu zesložitění časových rovin) mohou plést jednotlivé postavy, třeba matka s dcerou Rosa a Mira, díky čemuž se mezi jejich příběhy odhalují paralely. Kdo je však nezaměnitelnou výjimkou, je Hana. Hana je úhelný člověk, čep, kolem něhož se svět románu otáčí (také proto se podle ní kniha jmenuje). Často bývá tato role chtěná, postavy po touží, ale na Haně je fascinující, jak sveřepě toto výsostné postavení odmítá, a když se do něj dostává, tak nezáměrně, nejraději by do osudů svých blízkých vůbec nezasahovala. Řeka dějin, o níž byla řeč, jako by Hanu vyplavila vždy na špatném místě. Hana sice ovlivňuje její tok, ale bez vlastního přičinění. Jednou, snad, se něčím proviní, když věří nesprávnému člověku a je jedinkrát neposlušnou dcerou. Z lidského pohledu za to přijde zcela nepřiměřený trest – válka a úděl židů v ní. Válka by ale přišla stejně, je nezastavitelná, jako přírodní katastrofa. Jediné, co Hana může ovlivnit, je, kde na jejím začátku bude stát.

Osudová otázka

Hana navrací do hry věčnou otázku: Máme vlastní osud ve svých rukou? Hana se domnívá, že ano, že to ona za všechno může. Je za takovou zpupnost potrestána tím, že se trápí něčím, čím by nemusela – bere si válku (přírodní sílu) osobně. Moment, který ji přiblíží něčemu jako odevzdání (se) či smíření, nastane, když chce v koncentračním táboře sama skončit svůj život a naběhnout na dráty pod proudem. Na rozdíl od proudu řeky dějin je tento elektrický proud příliš slabý na to, aby Hanu strhnul, a tak sebevraždu nespáchá a je sama sebou odsouzena odtrpět si život až do konce. Až v úplném závěru románu pocítí něco jako náznak toho, že by ji v životě nemusela čekat jen bolest, ale i nějaká radost. Snad.

Jak to bylo? Jak to bude?

Na začátku románu dívenka Mira přežije zásahem nevyzpytatelné řeky rodinnou tragédii. Její zkušenost vyústí novým stavem věcí – novým uspořádáním života vlastního i života tety Hany. Ukáže se, že v rodinné historii jsou mnohá tajemství, z nichž to největší zní: Proč je teta Hana taková, jaká je? Čtenář je tedy napínán hned dvěma velkými otázkami: „Jak to s postavami dopadne?“ a „Co vedlo k tomu, že jsou ve stavu, v jakém jsou?“ K jejich zodpovězení se skvěle hodí i rozvětvená a postupně se sbíhající časová linka. Za použití jednoduchého školního rozdělení lze říct, že forma se v Haně skvěle snoubí s obsahem.

MORNŠTAJNOVÁ, Alena: Hana. Brno: Host, 2017.

Příští recenze vyjde z rodinných důvodů za trochu delší čas. V neděli 28. dubna 2019 se v ní podíváme na sérii Aristokratka od Evžena Bočka, zejména na poslední čtvrtý díl Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka. Shodou okolností vychází ve čtvrtek před tímto víkendem i čtvrtý román Aleny Mornštajnové s názvem Tiché roky. Možná se tedy k dílu této autorky ještě vrátíme.