Vždycky jsem si myslel, že cesta do pekel povede – však víte – tam dolů. Zřejmě ne v mém vesmíru.
*
„…a dole tě najdem,“ říkával mi táta, kaskadér. Odmala mě učí padat. Myslí si, že jde o bolest.
Ale co když opravdu odletím někam, kde mě nenajdou?
*
Stojím na balkóně našeho třináctipatráku, základku nadohled. Natáhnu ruku přes zábradlí. V dlani svírám plastového Batmana. Pod ním je šest pater prázdnoty. Uvnitř mám stejný pocit. Jako by mi někdo uštípl kousek žaludku a odmotal z něj dlouhou krvavou nit až k chodníku.
„Bojíš se výšek?“ šeptá netopýří muž.
„To dobře víš.“
Panáček Made in China na mě třeští „ručně malované“ oči. Pusť mě.
Ruka se mi třese. Rozevřu prsty. Batman mi leží na dlani, nic ho nedrží. Šňůrku masa vedoucí z mých útrob někdo dole zapálí a plamen stoupá. Žár mě zasáhne u pupíku. Otáčím dlaň.
Padá, padá. Kousek nad zemí se odmotají poslední centimetry gumy a postavička se vymrští nahoru. Bungee jumping pro hračky zafunguje.
Při návratu se Batman zachechtá: „Srabe.“
*
Stojím na vyhlídce Žižkovské věže. Držím za ruku mou budoucí snoubenku. Budoucí, pokud za dvě minuty někdo řekne: „Ano.“
„Podívej!“ zaraduje se a běží k prosklené stěně. „Tam je náš byt.“
Přistoupím k ní, sklo mizí. Prstýnek mi vypadne z kapsy a cinkne o podlahu.
„Co je to?“
 |
| Photo by Tim Trad on Unsplash |
„Pomoz mi! Nenech mě spadnout!“
Má nastávající si přitáhne řetízek a stříbrný kroužek se jí rázem blýská na levém prsteníku. Zachrání mě. Jako kouzlem.
„Bojíš se výšek?“
„To je dobře.“
*
2021, Dubaj.
Průvodce: „Jde o vůbec první mrakodrap světa, který kdy přesáhl výšku jednoho kilometru.“
Polknu. „Skvělý.“ Je tu jako v peci. Proč jen jsem se do pouště nabalil?
„Vy se ale stejně do takové výšky nepodíváte. Návštěvníci mohou jen do osmi set padesáti metrů, do této luxusní lounge. Výš stoupají po úzkém schodišti a žebřících jen technici. Jako támhle náš pan údržbář, který právě míří na anténu, aby navázal spojení s Oním světem, že?“
Přistoupí ke mně a poplácá mě po rameni. V tu chvíli si uvědomím, že mám na sobě montérky a jsem ověšen různými kabely a nářadím. Já, netechnický typ, nemám páru, k čemu slouží.
„Tak už ho nebudeme zdržovat, má poslání,“ mrkne na mě průvodce a výprava se zasměje. Zní to jako trhání ocelových lan.
Šplhám, nic mě nejistí, tisknu se ke chladivé špici mrakodrapu. Hvězdy šeptají, kdežto miliardy světel města pode mnou řvou o život.
Jak stoupám, příčku po příčce, na obloze se otevírá klkovitá brána. Vylézají z ní dlouhatánské potkaní ocásky a ovíjí mi paže, ramena, krk.
Šimrají mě v nose. Navazuji spojení – podávám jim kabel. Přijmou ho, ale nestačí jim. Chtějí víc. Jeden z ocásků si najde cestu až do mého ucha. „Pusť se,“ zašustí. Jeho druzi mě lechtají v podpaží. Bodají jako jehlice. Déle to nevydržím. Pevný bod mizí.
Vytahují mě nahoru. Průvodce i s výpravou mě pozorují z okna a mávají.
„Hrdina,“ povzdychnou si netragicky a jdou na panáka.
*
Dívám se, jak syn a dcera, oba se svými rodinami – ona dokonce s vnoučaty! –, nastupují do vesmírné lodi. Pro lidi narozené před rokem 2000 není na Marsu místo. Všichni mí sourozenci se do limitu vešli. I první brácha. O pár dní, ale jede. Parchant. Tentokrát se nahoru nepodívám.
Vracím se domů zdevastovanou krajinou. Ovdovělý muž na ovdovělé planetě.
Jsem poslední obyvatel našeho domu. Ve výtahu to smrdí močí. Čí?
Míjím patro, kde je – kde byl! – náš byt. Cítím náhlé škubnutí. Konečně to prasklo? Výtah zrychluje. Jenže se neřítí dolů, naopak.
Setrvačnost mě přišpendlí k podlaze. Má tvář, mé rty se dotýkají zasviněné, tisíci páry bot pošlapané podlahy.
Proletím střechou.
*
Bojíš se výšek?
Ne.
Bojíš se bolesti?
Ne.
Čeho se bojíš?
Že odletím někam, kde mě nenajdete.
*
Žádný náraz nenastává. Chvěju se dál za sevřenými víčky.
