Rubání pravdy
Čtivý román vytahuje poznání z hlubin země i duše
Postavy, kterým o něco jde. Prostředí a doba, které jim to rozhodně nedají zadarmo. Řemeslně precizní Šikmý kostel Karin Lednické naplňuje vysoké ambice – přinést čtenářům atraktivní příběh česko-polského pohraničí, zakutaný v dějinách a pod zemí.
Tři ženy a Ludwik
V centru vyprávění jsou ženské postavy. Barbora, její přítelkyně Julka a dcera Barka. Jsou po nich pojmenovány i jednotlivé části knihy. Všechny, kromě druhé (viz níže). Muži do světa Šikmého kostela vnášejí problémy; od nerudnosti a náladovosti přes alkohol až po domácí násilí. Mohou to sice svádět – a také to dělají – na těžkou práci v dolech, ta ale spíš jejich povahy odhaluje a ukazuje, kdo je jaký „od kosti“. Dokonce i absence mužů ženám ztěžuje život – to když se nechají zabít pod zemí nebo ve válce.
Výjimkou je Ludwik, jenž dává jméno druhé části knihy. Oproti jiným mužským postavám není jednostranný. Čtenář může dokonce nahlédnout do jeho snů a Ludwik je mu ukázán ve své zranitelnosti a nerozhodnosti: „[s] ženskými slzami se setkává poprvé v životě a dokonale ho matou“ (s. 237). Po dočtení Ludwikovy dějové linie očekáváme, že se jeho osud s rodinou Barbory nějak spojí. A když k tomu konečně dojde – Barka s Ludwikem se do sebe zamilují – pociťujeme velké zadostiučinění.
To nejlepší z Šikmého kostela
Páru Barka-Ludwik, jenž musel přestát tolikery útrapy, fandíme. Bod zlomu nastává, když farář přinese špatnou zvěst: jejich manželství z důvodu netušeného příbuzenství není možné. Scénu, kdy se to Barka s Ludwikem dozvídají, považuji za jednu z nejlépe napsaných. Velkou roli v ní hrají dialogy, ale i očekávání dosud nevyřčeného. Uvozovací věty jsou plné napětí a chvění. Po počátečním důlním neštěstí, které příběh rozpohybuje, jde o druhý dramatický vrchol románu.
 |
| Šikmý kostel na přebalu (zdroj: karinlednicka.cz) |
Za druhou z hlediska spisovatelského řemesla nejvydařenější pasáž považuji Julčinu katarzi na straně 338. Jde o dlouhý odstavec, jakýsi vír Julčiných myšlenek, kdy z ní opadává veškeré napětí nahromaděné za válečná léta. Tento intenzivní mix pocitů čtenáře zasáhne stejně silně, jako by je sám prožíval.
Stylové prvky románu Šikmý kostel
• Specifická slovní zásoba pro dobu a region.
• Vypráví se v přítomném čase s častými odbočkami do minulosti.
• Výkladové pasáže založené na rešerších – např. když se Julka učí o historii lázní Darkov.
• Na pozici tzv. reflektora (postavy, jejímž prostřednictvím je příběh „nasvětlen“) se osoby střídají. Nejsou to zdaleka jen ony čtyři hlavní. Vždy jde poznat, o koho jde.
• Vnitřní monology nejsou graficky vyznačeny (např. kurzivou) a mísí se s polopřímou řečí: „Co když na ni tam nahoře čekají stejně zlé zprávy? […] Není přece nutné myslet hned na nejhorší!“ (s. 35)
• Hra barev – uhelná čerň je všudypřítomná a vytváří kontrast ke všem jiným barvám, díky nimž je například znázorněn běh času a střídání ročních dob. Atmosféra scén bývá vykreslena prostřednictvím vnímání více smysly.
„[Z]a chůze se [Barka] pečlivě balí do vlňáku, protože listopadové noci srážejí teplotu k mrazu. Venku se honí cáry řídké mlhy, osvětlené mdlým měsícem. Vůně pozdního podzimu se mísí s čpavým pachem koksárenského plynu. Chůze šustí spadaným listím, které ještě nestačilo zetlít.“ (s. 242)
Postavy = touhy
Postavu Barbory lze číst nejprve v porovnání s Julkou a později s Monikou. Julka se oproti Barboře neustále neptá, co by jejímu jednání řekl pánbíček, jde si za svým štěstím a nenese trpně osud, který jí byl naložen. Čtenář 21. století Julce rozumí, a Barbořin způsob existence mu tak připadá jakoby z jiného světa, až exotický. Čím je Barbora starší, tím je nesnesitelnější. Na začátku nám jí mohlo být líto, že sama sobě nedovolí být šťastná, ale Monika, její vrstevnice a adoptivní matka Ludwika, nám ukazuje, že na nepřízeň osudu se dá reagovat i jinak – laskavostí. Liší se i v přístupu ke křesťanství: Barbora starozákonně trpí, kdežto Monika projevuje milosrdenství v ježíšovském stylu.
Postavy v Šikmém kostelu jsou definovány tím, po čem touží. A také tím, proč naplnění tužeb nemohou dosáhnout. To má vliv na jejich jednání a navigování životní bárky rozbouřenými vodami neklidné doby. Jednu touhu ale mají společnou – snad právě proto, v jakých dobách žijí (a jaké je ještě čekají), hledají přirozený řád věcí. Věří v idylické uspořádání rodiny, světa i v to, že jej lze dosáhnout. Takový ráj by byl jen vysněným bezčasím, kdyby se v románu nepohybovaly i postavy, které tvrdí, že ho pamatují – pamatují doby, kdy se na Karvinsku nerubalo, ale pěstovalo, sbíraly se bylinky apod. Možná je to ale jen nostalgické evokování bezstarostného dětství.
„[T]am kdesi daleko je stále svět, ve kterém věci plynou podle srozumitelného řádu věcí: muži a synové neumírají v práci, ženy nemusí živit rodinu a děti můžou být dětmi.“ (s. 88)
Když jsou k psaní přizvány dějiny
Šikmý kostel je román pravd. Obsahuje mnoho částí textu s nimiž duše člověka souzní na velmi hluboké úrovni: „Když se člověku nedaří, má se vrátit tam, odkud přišel. Kořeny máme jenom jedny“ (s. 174). Přitom čtenář nemá pocit, že by byl nějakým moralizujícím způsobem poučován. Vedle těchto pravd jsou cenné i ostré, jakoby osvěžující postřehy: „Lítost totiž člověka utlouká, zatímco vztek dodává fortel při práci“ (s. 151).
Přímou citací „celé krásné dvacáté století“ (s. 245) je kniha intertextově provázaná s písní Jarka Nohavici Těšínská. Až Karin Lednická mi pomohla uvědomit si onu krutou ironii, která se za tím kouskem textu skrývá. My dnes už dobře víme, jak krásné ono dvacáté století bylo. Můžeme s jistou dávkou napětí předjímat, jak se budou osudy postav dál vyvíjet. Lednická tohoto silného efektu dosahuje, aniž by do románu umisťovala laciné varovné signály typu „to ještě nevěděla, co všechno ji čeká“. Zapojuje do své hry čtenáře a jejich znalosti a zkušenosti. Další díl(y) této románové kroniky ukážou, jestli se o protagonisty obáváme oprávněně. Nečeká je nic jiného než skoro celé krásné dvacáté století.
LEDNICKÁ, Karin. Šikmý kostel: románová kronika ztraceného města: léta 1894-1921. Ostrava: Bílá vrána, 2020.
