Vyvrcholení aristokratického seriálu
Čtvrtým díle Boček uzavírá etapu populární humoristické série
Piš o tom, co znáš nejlépe. Tuto provařenou poučku tvůrčího psaní naplňuje kastelán Evžen Boček do puntíku. Jeho série Aristokratka se odehrává na fiktivním zámku Kostka. Kostka se po revoluci vrátila do rukou rodu Kostků, a to v dost zbídačeném stavu. Přestěhování hraběcí rodiny z Ameriky na Moravu a jejich pokusy sžít se s místními poměry, dát rodové dědictví do pořádku, a přitom nepřijít na buben, to vše představuje hnací motor celé série. V kombinaci se škálou dobře vymyšlených bizarních postaviček se může kolo příběhu a situací roztáčet dál a dál. Tak jako ve čtvrtém dílu Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka.
Vlna zločinnosti vyšla v říjnu 2018 a i v konkurenci předvánoční knižní nadílky se stala bestsellerem. Stejně jako její předchůdkyně. K popularitě série přispívá podle mě i to, že je zasazena do „divokých“ a atraktivních devadesátek; doby, na níž se dnes vzpomíná jako na časy, kdy bylo vše možné. Leckdo si při čtení může vzpomenout na své počáteční podnikatelské kiksy, řečeno moderně tzv. fuck-upy, jež doprovázely porodní bolesti českého kapitalismu po roce 1989.
Kostka nejen podle Marie
Zastavme se nejprve u postav. Každá má svůj určující rys a svou specifickou touhu. Hrabě je vysazený na peníze, kastelán Josef touží po zámku bez turistů. Hraběnka se vzhlídla v princezně Dianě, kuchařčinými modlami jsou ořechovka a Helenka Vondráčková. Zahradník je hypochondr, manažerka Milada chce postavit zámecký byznys na nohy a Deniska, dcera věřitele Kostků, patří mezi alternativní devadesátkovou mládež, jíž nic psychadelického a alternativního není cizí. Nejdůvěrněji se však čtenář seznámí s Marií Kostkovou z Kostky, dcerou hraběte. To ona je tou „poslední aristokratkou“, prostřednictvím jejíchž deníkových záznamů se knihy vypráví. Je až s podivem, s jak dokonalou češtinou je mladá Čechoameričanka schopna události v rodné vlasti svého otce glosovat. Na jazyková nedorozumění se upozorňuje zejména v komunikaci s paní Tichou, kuchařkou, která nejde pro drsnější lidové vyjádření daleko. Jinak čtenář musí přijmout jako fakt, že Marie mluví dokonale česky (zřejmě vlivem otce, původním povoláním učitele literatury), a víc se nad touto drobnou nelogičností nezamýšlet.Tři humory
Marie je jako jediná postava víceméně normální, dokáže vnímat podivné chování lidí ve svém okolí a s nadhledem s ním seznamovat čtenáře. Je schopna rozklíčovat i nestandardní situace, do nichž se dostává sama a nad nimiž se zbylé osazenstvo zámku nepozastavuje. Její deníkové záznamy tvoří páteř celé čtyřdílné série. Už v prvních třech dílech se ale vyskytují jiné útvary, které do monotónního líčení dne po dni přinášejí vítané osvěžení. Pohled na zámecké panoptikum zvenčí, ať už formou návštěvní knihy, novinových článků nebo policejního protokolu, jiskří vtipem o to víc, že jsou tyto útvary samy parodovány (např. včetně chyb, které by v takovém záznamu typičtí policajti jak z anekdoty udělali). K humoru situačnímu a jazykovému přibývá i humor jaksi meta-literární, upozorňující na vyšinutí z běžného způsobu psaní.Třenice – ustálení – rozvíření – exploze
 |
| Dekorativní obálky Aristokratek navrhuje Bedřich Vémola (zdroj: Druhemesto.cz) |
Narážení různorodých povah a zvláštností postav do sebe a jejich vzájemné třenice byly zdrojem humorné energie první trilogie. Tyto podivné konstelace se přece jen víceméně ustálily, a proto jim Boček ve Vlně zločinnosti dodává šťávu příchodem výrazného nového prvků – oněch narušitelů se zločinnými úmysly. Děje se tak v momentě, který je vyvrcholením předchozí sezóny a prázdninových snah zámeckého týmu vydělat peníze a uvést Kostku jakžtakž do chodu. Postavy zločinců jsou přitom samy o sobě dost potrhlé. To, že na Kostku přibudou lidé zrovna takového ražení, zaručuje explozi dalších nestandardních, a tedy vtipných situací.
Zpětné rozmotávání
Marie, která zažila vlastní drobné dobrodružství mimo zámek, se vrací na Kostku, až když je po všem. Shledává se s následky neúspěšného řádění lupičů a zpětně zjišťuje, co se vlastně stalo. Slabinou příběhu se zápletkou je, že rozuzlení známe hned na začátku. Rozmotávání zdánlivě děsivě zamotaného klubka událostí je ke konci čím dál hladší a kniha jako celek vyznívá trochu do prázdna. Největší potenciální příběhovou energii – a největší zájem čtenářů – má hned na začátku. Počáteční „šmuňk“ sice stačí, aby se motor příběhu mohl běžet přes 150 stran, ale to nic nemění na tom, že poslední metry do cíle doklouže už na volnoběh.
Další "řada" na obzoru
Kdyby byla Aristokratka televizní seriál, a epizodické členění knih takovému čtení nahrává, byl by čtvrtý díl pojednávající o jedné jediné vyhrocené noci vyvrcholením série (podobně jako např. sitcom HIMYM končí celou jednou sezónou o svatbě Barnieho a Robin, rovněž neuvěřitelně spletité akci, v níž se střetnou téměř všechny doposavad představené charaktery). Boček by mohl svou knižní řadu v tomto bodě opustit a nikdo by mu nezazlíval, že nechal některá okna zámku dokořán. Rovněž ale může s klidem pokračovat dalším dílem, ve kterém poslední Aristokratka Marie převezme jako jediná kompetentní osoba otěže zámku do svých rukou. Nechme tedy se překvapit, pro co se kastelán rozhodne. V tomto rozhovoru prozrazuje, že se chystá natáčení filmu. Zároveň vůbec nepůsobí jako ambiciózní autor, jehož jediným cílem je za každou cenu psát, psát, psát. Čtyřmi Aristokratkami, jež vypustil do prostoru, už podle mě potěšil dostatek čtenářů. Zaslouženě si vybudoval početnou fanouškovskou základnu, a pokud se rozhodne zásobovat ji dalšími díly, budiž mi místo mezi knižními bestsellery přáno.BOČEK, Evžen: Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka. Brno: Druhé město, 2018.
V příštím článku, který bude publikován v neděli 19. května 2019, se zaměříme na povídkovou tvorbu Michala Viewegha (v rozpětí 20 let) a jeho aktuální knihu Povídky o nelásce, která svým názvem silně odkazuje ke starším autorovým sbírkám.
Žádné komentáře:
Okomentovat