Já-Kob (povídka)

Byla tma a v té tmě bílý prach.

    Říká se, že když toho prachu zbývá jen trochu – tak akorát na stvoření života –, přijde na svět vyvolený jedinec obdařený vědomím.
    Jmenoval se Já-Kob.
    Vytáhli ho ze tmy. Z horka. Jak pomalu vychládal, cítil uvnitř sebe něco pobublávajícího, něco neskutečně životadárného, šťavnatého, chutného a… k zbláznění rudého. Cítil, že právě to uvnitř jej činí tím, čím je navenek.
    Otevřel oči.
    První okamžiky existence mu nepřipadaly nikterak zázračné. Spíš naopak. Motala se mu hlava, cítil se špinavý, upocený a jaksi umaštěný. Spolu s ním ležel na stejném místě tucet jemu podobných. Hned jak je ale spatřil, věděl, že je jiný. Předurčený k tomu nebýt jejich druhem.
    Převalil se na bok, aby se mohl lépe porozhlédnout. Ležel na tvrdém plácku, kde jediným pozitivem byl občas pofukující větřík. Pak shůry začalo sněžit. Já-Kob otevřel ústa a chytal vločky na jazyk. Chutnaly sladce. Vpíjely se mu do těla a on se díky nim cítil lépe. Připraven na svůj úděl. Na svůj velký úkol. Jenže co tím úkolem má být, to zatím netušil. Náhle se rovina pod ním začala otřásat. Já-Kobovi připadalo, že odplouvá. Pryč od místa, kde vznikl. Neustále pátral ve svém okolí po dalších známkách inteligence, ale v kulatých obličejích a tupých výrazech viděl jen odevzdání a smíření se s tím, že tu budou tvrdnout do skonání světa. Svět… Poznal toho z něj zatím žalostně málo.
    Vyskládali jej s ostatními do řady, kde měl čekat. „Na co?“ ptal se.
    Nikdo mu neodpověděl.
    Bylo mu líto sebe sama. Uvědomoval si víc než ostatní – uvědomoval si i to, že si uvědomuje –, ale bylo mu to úplně k ničemu. Byl uvězněný stejně jako oni. Nemohl vystoupit ze své fyzické schránky, nedokázal přemoci zákony přirozenosti, jež ho svazovaly.
    Bylo to k pláči, a tak plakal.
    A do pláče si zpíval slova, která se mu hlavou neustále přelévala: „Já-Kob, blíže k… Já-Kob, blíže k…“ Blíže k čemu?
    Jeho vnitřní podstata, dříve tak chutná a výživná, mu připadala víc a víc mdlá. Zkažená. Byl sám sobě odporný.
    Druhů-nedruhů ubývalo, až zbyl Já-Kob sám. Zazvonil zvonec.
    To je umíráček? blesklo mu hlavou. Ne, to nedopustí. Musí se odsud dostat, prostě musí! Z posledních sil zvedl své těstovité tělo a centimetr po centimetru ho soukal z místa, jež se mu mělo stát hrobem.
    Já-Kob narazil na neviditelnou bariéru. Tohle byl teprve konec. Konec jeho světa. Zhroutil se.

Photo by Valentina Locatelli on Unsplash

    „Dobrý den,“ ozvalo se.
    „Dobrej.“
    Já-Kob zvedl pohled. Naslouchal všudypřítomným hlasům. Museli to být nějací nepředstavitelně obrovští bohové, přesahující jeho dimenzi.
    „Prosil bych jednu –“
    Poslednímu slovu Já-Kob nerozuměl, ale měl neodbytné tušení, že se mluví o něm.
    „S pudinkem, nebo s marmeládou? S marmeládou je za polovic, už je včerejší.“
    „A je ta marmeláda červená, nebo oranžová?“
    „Je jahodová, mladej. Hádej.“
    „Tak s marmeládou.“
    Nadpřirozená síla vynesla Já-Koba, vědomím obdařeného vyvoleného, ze světa, který dosud považoval za jediný možný. To musí být nějaká vesmírná loď, pomyslel si, jakmile jej obklopil neznámý elektrizující materiál. Tak lesklý a tak šustivý. Po dobu krátkého letu byl šťastný jako nikdy před tím. Konečně se někam podívá!
    Jenže se před ním zhmotnila černá díra. A v ní… Ach ne! Než stačil cokoliv udělat, říct či aspoň gestem zaprotestovat, jeho tělo bylo rozerváno na kusy zubatým netvorem, přebývajícím v té černé díře. Já-Kobova rudá podstata, jeho jádro, centrum životní energie, navždy odtekla do netvorova chřtánu. Vědomí vyhaslo.
    „Fuj!“ vyplivl chlapec kusy ztvrdlé koblihy na chodník. „Měl jsem si radši koupit tu pudinkovou.“