Strojkařka (povídka)

„Nebudu vám mazat med kolem huby,“ zahřměl instruktor, „třetina z vás, co tady sedíte, na to nemá.“

Rozhlédl jsem se kolem sebe. V přednáškové místnosti seděla třicítka uchazečů. Ne že bych po tomhle džobu toužil – balit se na to holky nedají –, ale protože jsem se po maturitě na gymplu nikam nedostal, spadl mi do klína volný rok. Život v matičce měst už mě lákal, a tak jsem doufal, že jako se jako revizor zorientuju ve spleti pražské dopravy, vydělám něco peněz a za rok to budu moct jako študák roztočit ve velkém. Což jsem dépépéčku do motivačního dopisu samozřejmě nenapsal.

„Situace číslo jedna,“ pokračoval školitel, „jsme v nočce devadesát jedničce mezi Pavlákem a Karlákem. Celkem dlouhej kopec, máme čas. Potřebuju dobrovolníka. Ty, mladej,“ ukázal na mě, „pojď sem.“ Zcela dobrovolně jsem neměl na výběr.

„Jsem zachovalá panička. Sedím vzadu, u označovače. Dávals pozor? Víš, co to znamená?“

„Jasně, jste strojkařka – jízdenku máte, ale ne štípnutou. Pozorujete, co se kde šustne, a jakmile přistoupí chlápek jako já, s ledvinkou nebo v kapsáčích, vyštracháte ji z kabelky a CVAK!“ odpověděl jsem. Můj mozek byl po maturitě ještě ve stádiu maximální výkonnosti – zapamatoval si i to, co nechtěl. Už nikdy mi to nebude takhle pálit. Měl jsem z toho trochu hrůzu, a tak jsem se rychle začal podílet na genocidě vlastních neuronů pomocí cigaret a chlastu. Další věc, co se do sívíčka nepíše.

„Výborně!“ zaradoval se. „Jak se jmenuješ, chlapče?“

„Antonín Kasal,“ přiznal jsem své staromódní jméno, které se u mužů v naší rodině dědí už od dob, kdy Marie Terezie zavedla povinná příjmení. Hergot, už zase ty poznatky, které mi nikdy k ničemu nebudou! Každopádně, jmenovat se v době Maxíků a Sebíků Antonín, to je prostě trapas.

„Takže Tondo Kasalů, co se mnou jako strojařkou uděláš?“

„Teď už asi nic, načerno v době kontroly nejedete,“ pokrčil jsem bezradně rameny, „ale stejně bych k vám přišel a řekl vám, že vím dobře, co jste provedla, a že si na vás dám příště pozor. Udělat aspoň bububu, aby se nám takový lidi nesmáli za zády do očí, jak praví klasik.“

Photo by Christian Lue on Unsplash

„Pomoc, sexuální harašení! Ten chlap mě napadl, lidičky pomozte!“ rozeřval se náhle instruktor, jako by ho napichovali na bodce na eskalátorech.

Pochopil jsem, o co se snaží, a přistoupil na jeho hru: „Přivolám hlídku městské policie. Jezdí přece v nočních spojích s námi, ne?“

„Hlupáku,“ vystoupil na chvíli z role, „policajti zalezli na Pavláku do mekáče.“ Pak se zase vrátil k hysterčení: „Ježišikriste, ten chlap mě zabije! Dočista zamorduje. Ne, nechte mě!“

Rozhlédl jsem se bezradně po třídě. Ostatní uchazeči mě litovali, sami by si v takové situaci nevěděli rady.

Udělal jsem to jediné, co mě v tu chvíli napadlo. Vlepil jsem mu, respektive jí, z každé strany jednu facku. Pak jsem ho/ji popadl za límec a i s imaginární kabelkou jsem ho/ji vyhodil na imaginárním Karláku z vozu.

Přistál pod tabulí.

„Skvěle!“ radoval se, když vstával ze země a pucoval se. „Tady Tonda Kasalů na to možná má. Ale příklad si z něj neberte. Je lepší se stáhnout. Nechceme u veřejnosti ztratit poslední zbytky morálního kreditu.“

Když jsem se vracel na místo, jedna uchazečka, drobná blondýnka v zadní řadě, se na mě usmála. Možná jsem se s tím balením holek sekl – stačí navléknout modrou bundu, aby se poštěstilo.

Školení pokračovalo: „Situace číslo dvě, který interně říkáme rozcvička. Jsem mladej kluk s batohem, zatímco mě kontrolujete, utahuju si popruhy. A teď vám ukážu, na co revizoři fasujou tyhle čupr běžecký ády…“