ČERVENÁK, Juraj: Les přízraků

Rudolfinská mordparta, tentokrát bez notáře

Stále složitější vztahy mezi postavami v Červenákově sérii

Červenák je prostě borec. Jako jeden z mála našinců („Námitka!“ – „Ano, vím, ale já mám v rodném listě ještě Československo, takže kuš.“) má komerční úspěch s žánrovou tvorbou. Psával conanovskou fantasy, ale v posledních letech v knihkupectvích dominují jeho historické detektivky z rudolfinské doby (přelom 16./17. stol.), které v češtině vydává nakladatelství Argo v překladu Roberta Pilcha.

Cover: Pavel Růt (zdroj: Argo.cz)

Série „Kapitán Stein a notář Barbarič“ má již sedm dílů. Ten poslední – Anděl v podsvětí – v době publikování této recenze ještě česky nevyšel, a tak se podívám na díl předchozí s názvem Les přízraků. Začátkem musím vypíchnout, že pětka a šestka byly v rámci série výjimečné. Šlo o jakési spin-offy, jelikož to byly sólovky vyšetřovatelů, tvořících ústřední dvojici. A pětka byla navíc psaná úplně jinak – v ich-formě, s notářem Barbaričem v roli jak hlavního protagonisty, tak vypravěče.

Vlk a dýka: KdoToUdělalka ve stylu Agathy

Když ještě zavzpomínám na dojmy z pětky neboli knihy Vlk a dýka, přišlo mi při čtení, že v historických reáliích dosáhl Červenák naprostého mistrovství. Právě v prostředí a době, kdy se příběh odehrává, je jeho největší síla. Ze začátku to připomínalo starou dobrou Agathu – odlehlé šlechtické sídlo, omezený okruh podezřelých (včetně umělců a cizinců-vojáků...) – ale po vyřešení záhady nastalo další, zcela jiné napětí. Napadení hradu Turky a útěk podzemím.
Četl jsem to dvakrát , a i když jsem řešení této „KdoToUdělalky“ znal, neztratila nic ze své naléhavosti. Možná je to touhle dobou covidovou, ale přišla mi nejsilnější právě ta existenciální tíseň, kterou postavy na prožívaly. Nevěděly, které město v okolí padlo, zda se dožijí rána... Barbarič, ač o sobě celou dobu prohlašuje, že není žádný hrdina, je přesně ten typ člověka, kterého chceš mít v takových chvílích po boku. S důvtipem řeší akutní problémy a odlehčuje situace humorem (klidně na svůj účet). Je to zkrátka z téhle rudolfinské mordparty má oblíbená postava. Proto jsem si na jeho nepřítomnost v Lese přízraků musel dost zvykat.

Je libo trochu „buddy krimi“? Spíš ne...

Zvyknul jsem si až v druhé půlce, kdy jsem přistoupil na to, že tenhle díl série bude nejnásilnější, nejsprostší, nejchlapáčtější a nejvojenštější. Kdepak Barbaričovo pátrání v rukavičkách a slovní tanečky mezi vyšší vrstvou, Stein s mečem v ruce rozetne kdejaký mysteriózní uzel daleko přímočařeji. A začne s tím rovnou v největším pajzlu a mafiánském zapadáku ve městě.
To špičkování mezi oběma vyšetřovateli založené na rozdílnosti povah i vyznání (na ose protestant/katolík) mi chybělo. Když se spojí dva rozdílní vyšetřovatelé, říká se takovému subžánru detektivky „buddy krimi“. Do příběhu to většinou vnáší komický efekt (vzpomeňme na Smrtonosnou zbraň). Dva nepadnoucí dílky puzzle k sobě nakonec najdou cestu a případ vyřeší právě díky tomu, že jsou každý jiný. To druhé o Steinovi s Barbaričem platí, s tím nalezením způsobu spolupráce je to horší – jako by se Červenák tomuto příběhovému klišé záměrně bránil a své dva hlavní protagonisty od sebe spíše oddaluje.
Samotný závěr knihy je otevřený a čtenář se díky němu může těšit na další díl – dává tušit, že notář s kapitánem se opět potkají, ale spolupráce bude čím dál problematičtější. Znalci historie tuší, co přinese konflikt mezi bratry Habsburky, Bílá hora atd. Kdybych si měl tipnout, řekl bych, že okolnosti naše hrdiny od sebe nepřekonatelně oddálí a že se možná blíží konec celé sérky.

Démoni kapitánova pobočníka

Takovým nepřiznaným čtvrtým mušketýrem je v téhle partě kaprál Jaroš, od pátého dílu povýšen na seržanta. (Což mi je fakt líto, protože pod kaprálem si vždycky představím skvělého Petra Nárožného z Čertů..., kdežto slovo seržant se mi do habsburské armády vůbec nehodí.) Jaroš měl v předchozích dílech čím dál větší úlohu, byl to takový ten „muscle“, co konal, zatímco Barbarič přemýšlel a Stein velel.
V Lese přízraků je z Jaroše kapitánův plnohodnotný sidekick à la Batmanův Robin. Jejich vztahu (takřka otcovsko-synovskému) je věnován velký prostor, a i když jsou to chlapi a moc si toho neřeknou, vzájemně si poněkolikáté zachrání životy, což je samozřejmě sblíží. Věrný Jaroš jako by toužil patřit do kapitánovy rodiny, ale zároveň má o sobě mínění takové, že toho není hoden. A Stein zas cítí, že v Jarošovi je něco, co nepřekousne, nechce si ho pustit blíž k tělu, protože se svým způsobem obává, co je to uvnitř za člověka. Jarošovi démoni se v Lese přízraků dokonce zhmotňují. A tak to musí oba po chlapsku zkousnout, mlčet a čekat, jestli se to nějak nevyřeší samo.

Pár poznámek ke stylu

• vyprávěcí čas: minulý;

• použití kurzívy: vnitřní monology (brilantní užití kolem s. 230, kdy je reflektorem Johanka);

• zač. kapitol: shrnutí v přít. čase – návnada bez spoilerů, seřazeno za sebou tvoří podrobnější osnovu příběhu, přehled děje;

• akční pasáže: až béčkovité obrazy (kutálející se hlavy, gejzíry krve) – akce vždy přehledná (i díky takovýmto zkratkám k představivosti čtenáře)

• nadpřirozeno: nikdy v ději jako takovém, ten má vždy racionální vysvětlení, ale v postavách – názorech, pocitech... zároveň k nadpřirozeným přirovnáním sahá vypravěč v popisech.

S Červenákem na plzeň nebo (zatím) na Facebook

Sedmý díl Anděl v podsvětí se bude odehrávat v Plzni. U nás má podle Databáze knih vyjít v půlce ledna 2021 a na osmičce už se taky pracuje. Kvalita této série neklesá, nejde o žádné dojení vyžilé krávy. Juraj Červenák je autor, u něhož věřím v dostatek soudnosti a schopnost ukončit projekt, když přestane být smysluplný.
Jestli holdujete sockám, doporučuju navštívit autorův Facebook. Červenák je zdravý blázen do dobrých příběhů na papíře i na plátně a se svými fanoušky se o nich nebojí diskutovat. Je to jeden z příkladných způsobů, jak může fungovat moderní (sebe)prezentace spisovatele na webu. I v tom je ostatně Červenák mezi našinci zářnou výjimkou.

Takže na závěr ještě opáčko: Červenák je prostě borec :)

ČERVENÁK, Juraj. Les přízraků: kapitán Stein a pavučina zločinů v dračím městě a zakletých horách. Překlad Robert Pilch. Vydání první. Praha: Argo, 2019. 267 stran. ISBN 978-80-257-2877-2.

09. Jozef Karika: Trhlina

Kdo se bojí, nesmí na Tribeč

Román Trhlina slovenského autora Jozefa Kariky zaleze pod kůži i do duše

Trhlina je po Strachu a Tmě třetí z řady mysteriózních thrillerů Jozefa Kariky. Jako jediná byla zfilmovaná – v letošním roce, režisérem Peterem Bebjakem. Dílo Trhlina – jak knihu, tak i film – obestírá zvláštní aura tajemna, související s legendou o autentičnosti. Je ten příběh pravda, nebo není? Ztrácejí se lidé v pohoří Tribeč skutečně z nějakých nadpřirozených důvodů? A co se stane tomu, kdo se to na vlastní kůži pokusí prozkoumat? Právě o tom je Trhlina. O trhlině mezi světy.

Omlouvám se předem, že tento příspěvek bude méně exaktní recenzí a více dojmologií, ale Trhlina mými emocemi dost zahýbala a prožitek ještě neodezněl, takže to potřebuji prostřednictvím článku v sobě trochu urovnat. Možná… zacelit trhlinu?

Filmová obálka paperbackového
vydání z roku 2019

Věřte nevěřte

Zabývat se otázkou, jestli je či není Trhlina pravdivá, by pro standardní kritiky „fikční světáky“ bylo pod jejich úroveň. Jednou je to na papíře a tváří se to jako román (rozuměj: nedává nám to dost indicií k tomu, abychom to brali jako literaturu faktu), takže k tomu jako k čistě fikčnímu světu budeme taky přistupovat. Co na tom, že v knize vystupuje Jozef Karika? Je to autorem vytvořený konstrukt, postava, která je čistě náhodou také spisovatelem a ve svém románovém světě žije takřka shodný život jako autor – psychofyzická bytost, již můžeme potkat a pozvat třeba na panáka. Totožnost ostatních postav se stejně nedá ověřit, a tak je snadné autorovu hru na autentičnost ohodnotit jako literární prostředek, pro někoho funkční, pro jiného (zvlášť u takových žánrovek) krapet laciný. Záleží na tom, zda je pro vás napínavý příběh přitažlivější, když se na jeho začátku objeví oznámení: „Podle skutečné události.“

Hra na pravdu

Podle všeho, kdo si dá tu práci a ověří všechny skutečné odkazy, jež Karika (ať už skutečný, nebo ten papírový) uvádí, ten zjistí, že na tribečských zmizeních zrnko pravdy bude. Na každém šprochu pravdy trochu, říká se. Já jsem tu potřebu vyhledávat např. onen kanonický Howadoorův článek neměl. Neměl jsem tendenci autorovi či vypravěči nevěřit; ani potřebu to nějak zpochybňovat a hledat záhadologické kachny, řečeno jazykem internetu – hoaxy. Protože podle mého přesvědčení to s pravdivostí příběhu nemá co do činění. Věřím, že je nezáleží na tom, jestli nějaký Igor skutečně existoval, nebo jestli to byl jen nápad, který jednoho dne odkudsi Karikovi přiletěl do hlavy, třeba když si pročítal články o Tribeči. Na tom, co jsem při čtení Trhliny prožíval já, to nic nemění. Můj strach a úzkost nebyly kvůli tomu ani menší, ani větší. V ten moment čtení pro mě byly zatraceně skutečné. Byl jsem doma sám, večer se v setmělé kuchyni náhle zhroutila hora umytého nádobí a já málem vyletěl z kůže.

Proč (ne)mám rád horory

Obálka doslova
s trhlinou (zdroj: Argo.cz)

„Proč se na to koukáš / to čteš, když se bojíš?“ zní často otázka, po které fanoušci hororů bezradně krčívají rameny. Proč lidé skáčou z výšek nebo pojídají extrémně pálivé chilli papričky? Protože jim stojí za to překonat tu chvíli „nepohodlí“ (pardon, nenapadá mě vhodnější pojmenování), aby si pak vychutnali silný a opojný pocit že žijí. Že cítí! Já se opravdu nerad bojím a jakákoli strašidelná historka mě odmala nutí popoběhnout, když jdu tmavou chodbou od záchodu, ale zároveň mě něco k hororům táhne. Je to intenzivní. Ale chápu, že někdo si život užívá radši jinak…

Blairwitch, Lovecraft, blablabla…

Jistě, dala by se vysledovat fůra tvůrců, kteří na to šli jako Karika podobně od lesa (hehe) a ke vzbuzení zájmu o své dílo se tvářili děsně záhadně, jako „my nesmíme ani naznačovat, ale co když je to pravda?“. Taky mě napadlo, že kniha (a film) je vlastně skvělou reklamní kampaní, jak podpořit turistický ruch v lokalitě Tribeč, obzvlášť v zimních měsících, kdy je tam nejspíš dost mrtvo (hehe na druhou). Ale pro mě má dílo Trhlina, včetně poměrně dost věrné filmové adaptace, jiné poselství: když si zahrávám s temnotou, stírají se hranice mezi fikčním a tím tzv. „skutečným“ světem. Výlety do lesů už zkrátka nikdy nebudou jako dřív.

Trhlá pravdivost

Na přebalu prvního českého vydání Strachu se lze dočíst autorovo přiznání ve smyslu, že aby byl se svým psaním spokojený, musí nejprve danou scénou vyděsit sám sebe. Pak má záruku, že přenese tyto emoce i na čtenáře. Řekl bych, že nějaký potenciál děsu se při tomhle přenosu přirozeně ztrácí. Ale jestli já byl při čtení Trhliny polekaný až běda, jak se potom musel cítit Karika? Vždyť ten chlap musí mít koule jak king kong!

Poslední dobou se více než nějakých explicitních hnusů bojím výprav do vlastního nevědomí. Pohled na zmučené tělo na obrazovce nebo jeho popis na papíře ještě vydržím, ale objevit ve vlastní duši zmučenou, do krve zdrápanou bytost, křičící a zmítající se ve vypolstrované cele, pokusit se s ní komunikovat nebo, dá-li bůh, ji i vyléčit, to je náročnější šichta. A nejspíš mi zabere celý život.

Zdá se mi, že Karika je jako autor na tomto „jungovském questu“ o něco dál. A má můj respekt za to, že se odváží o těchto věcech pravdivě psát. A když říkám pravdivě, myslím to v pravém smyslu, ve smyslu, na kterém skutečně záleží. Otázka „fakta, nebo fikce?“ se pak u Trhliny ukazuje jako naprosto nepodstatná, malicherná.

08. Pavla Horáková: Teorie podivnosti

Adiným mnohovesmírem

Autentický hlas hlavní postavy přináší úvahy, příběh i změnu

Ocenění kritiky, úspěch u čtenářů. Sen mnoha spisovatelů. Málokdo dosáhne obého. Pavle Horákové se to Teorií podivnosti daří. Může za to sympatická postava Ady Sabové, která román vypráví. Ale nejen to. Autorčina stylová preciznost při postupném variování a zahušťování týchž motivů napomáhá začtení do čím dál zajímavějšího příběhu, který je radost otevřít i setrvat u něj do posledních stran.

Na začátku dubna 2019 získal román Teorie podivnosti cenu Magnesia Litera za prózu. Na konci srpna téhož roku patří podle stránek Argo.cz stále mezi 10 nejprodávanějších knih nakladatelství. Jedná se autorčin samostatný literární debut pro dospělé.

Autorkou obálka, grafické úpravy a sazby
je Jana Vahalíková. (zdroj: Argo.cz)

Stylové znaky podivnosti

Skrze stránky jako bychom pod drobnohledem sledovali duševní život vypravěčky a hlavní postavy Ady. Její hlas je konstantní, a působí tak výrazně autenticky. Tato postava se nehledá, ona JE. A je svá. V období kolem 21. 12. 2012 se její život skládá z několika sfér: pracovní, rodinné, vztahové, vědecké… Díky opakujícím se motivům v jednotlivých dnech (bristolská škála, záznamy snů, aktuality ze Šumperska, čas 22:23, fáze měsíce atd.) se sféry proplétají a tvoří jedinečnou výpověď o lidech kolem Ady a jejich stavech bytí.

• 41 (13. prvočíslo) kapitol nazvaných vždy „O... x, y, z“, kde neznámé jsou témata, jimiž se Ada zabývá.
• Kapitoly mají podobnou strukturu (vychází z průběhu dnů), je-li narušena, je na to vědomě upozorněno. Výrazné výkyvy zpravidla posouvají příběh.
• Bohatá slovní zásoba a dokonalá skladba rozvinutých souvětí – text „bez hlušiny“.
• Obšírné kroužení kolem témat, ale vypointované části: odstavce i kapitoly.

Muži Ady Sabové

Zpočátku tenkou linií, která se rozroste v příběhové vyvrcholení románu, je hledání Kaspara Hausera, zmizelého syna Adiny kolegyně. Je pro Adu „dokonalou desítkou“, partnerem s nejvyšší mírou sympatie. Zatímco jiní muži v jejím životě jsou nevýrazní a v podstatě zaměnitelní – mají podobná arbitrární jména se zdrobnělými příjmeními jako Patrik Sváček, Ivan Mrázek, Aleš Drlík –, Hauser je jiný. Výjimečný tak, že skoro neskutečný. Je to cestovatel mnohoprostorem. Ze své přirozenosti nemůže s Adou zůstat věčně; i když po sobě zanechá víc než výraznou stopu.

„Kaspar byl jedním z těch věčných rebelů, kteří osahávají hranice povoleného a zkoušejí, jak daleko za ně mohou vykročit. (...) Ze zkušenosti znám spíš muže typu Ivana Mrázka, Patrika Sváčka a Aleše Drlíka, kteří se pohybují ve vymezených mantinelech a hledají v nich pro sebe co největší prospěch. A pak je tu můj otec, který to s výjimkou vztahů vydržel skoro celý život, až mu z toho ruply nervy, a můj bratr, který si z hranic nedělá vůbec nic. (...) No a ještě tu byl Robert, který pravidla porušoval s úmyslem poškodit druhé.“ [s. 128–129]

Pokus o charakterizaci hlavních mužských postav a jejich vztahů k Adě i mezi sebou.

Každý máme své teorie i podivnosti

Do Teorie podivnosti se lze hladce začíst. Díky množství úvah, které se na nás hrnou, si nejednou řekneme, že to cítíme stejně jako Ada nebo že o tom jsme přemýšleli taky. Kapitoly plynou, motivy a témata se opakují a zároveň nabývají na síle. Co se zprvu zdálo jako pouhé záznamy úvah nebo běhu dní, získává konturu příběhu s vyvrcholením a silnou změnou v životě hlavní hrdinky. Zároveň však Ada zůstává Adou, čtenářům sympatickou postavu od začátku knihy. Horáková ví, co chce textem říct, a navíc při čtení převládá dojem, že ví, JAK to chce říct.

Příště výjimečně opustíme Českomoravskou kotlinu a podíváme se na slovenský literární trh. V článku, který vyjde 22. září 2019 si rozebereme nedávno zfilmovanou knihu Trhlina od Jozefa Kariky.